středa 28. prosince 2016

Máničky a Silvestr


Silvestrovské bujaré veselí dělí Máničky na dva tábory. Ten první nechce o bigbítu ani slyšet, neboť nemá poslední den v roce v přílišné oblibě a nejraději tráví tento večer v klidu stran zakouřených sálů a vyhulených reproduktorů. Druhý tábor to vidí opačně – Silvestr shledává jako příležitost k bigbítovému konání, navíc zpravidla dvojnásobně honorovanému.
Silvestrovská zábava má svoje specifika. Obvykle trvá déle, pořadatelé většinou začátek plánují na osmou hodinu večerní, konec pak na druhou nebo třetí hodinu raní – doba, kterou Máničky stráví na podiu, se tak na Silvestra o dvě až tři hodiny prodlouží. Nezbytností takové tancovačky je i zhruba hodinová přestávka mezi půlnocí a jednou hodinou, kdy se publikum vyhrne před sál a za pomoci výbušných výrobků vietnamské provenience snaží se připravit o končetiny, probíhají také přání do nového roku a přijímají se předsevzetí.
Zábavy pořádané poslední večer v roce bývají divoké. Obecnému přesvědčení, že na Silvestra je třeba se řádně opít, podlehnou často i věci neznalí (jak praví klasik: nejhorší je, když začnou pít abstinenti). Ke všeobecné devastaci alkoholem přidává se ještě potřeba ohňostrojů, amatérští pyromani často ventilují svoji vášeň i po půlnoční pauze v prostorách sálu.
O honorářích už zmínka padla. Máničky z kategorie ziskuchtivých mají Silvestra v oblibě právě proto, že běžná taxa za jejich vystoupení násobí se v tento den dvěma (neboť to tak dělá většina souborů i samohrajkářů). Doznívá rovněž čas vánočního obžerství, je tedy skoro jisté, že Máničky během produkce nebudou trpět hlady ani žízní.
Ať už patří Máničky k prvnímu nebo druhému táboru, Silvestr pro ně znamená jistý předěl – první měsíce v roce zažívá bigbít útlum, většina vesnických produkcí obrátí svoji pozornost na hasičské a myslivecké bály. Aby Máničky nezahálely, přijmou předsevzetí, že během nucené pauzy provedou revizi aparátu, nazkouší nové písně, uklidí zkušebnu a dokončí rozdělané nahrávky. Stejně jako u obyčejných smrtelníků zůstanou ale pouze u těch předsevzetí...

Máničky Vám přejí příjemný a klidný vstup do nového roku.

středa 21. prosince 2016

Máničky a Vánoce


I Máničky jsou, ač se to občas nezdá, jistou skupinou lidského druhu, většinu z nich tak Vánoční svátky, stejně jako širokou veřejnost, obejmou a poněkud rozněžní. Narozdíl od obyčejných smrtelníků ovšem bigbít pronásleduje Máničky i o vánočních svátcích. Patrné to může být už na štědrý den – ne že by nějaký šílenec pořádal právě 24. prosince tancovačku, ovšem pod stromkem naleznou v drtivé většině Máničky krom tradičních propriet jako je oblečení a kosmetika také dárečky v podobě nových strun, paliček či trsátek, ty šťastnější pak rovnou nový nástroj.
I když kolují o Máničkách různé zkazky (které toto povídání tak nějak podporuje), přepíná většina Mániček na štědrý den vypínač bigbítového oblouznění do polohy off a chová se víceméně normálně – tráví čas s rodinou, přejídá se cukrovím a řízky, neboť na existenci zlatých vepřů nevěří, a sleduje posté reprízovanou Popelku. Přístup Mániček a většiny populace začne se různit teprve o prvním vánočním svátku. To už se šílenců, kteří pořádají tancovačky, najde docela dost, mnoho bigbítových souborů tedy místo návštěv babiček, strýčků a tetiček naloží aparát a vyrazí na Boží hod hrát.
Mohlo by se zdát, že vánoční tancovačka bude mít jakýsi slavnostní nádech a atmosféru. Pokud tomu tak skutečně je, trvá tento stav zhruba hodinu, poté se všechno vrátí do obvyklých kolejí se všemi klady i zápory bigbítové zábavy. Jedinou změnou oproti běžným standardům je pak snaha tvůrčích souborů poněkud ozvláštnit playlist, takže po Smoke On the Water klidně nasadí Půjdem spolu do Betléma nebo Narodil se Kristus pán.
Zmíněné návštěvy příbuzenstva absolvují Máničky až na Štěpána. Jsou nevyspalé, trpí kocovinou, na chlebíčky a cukrátka nemají chuť, přesto však návštěvám ochraptělým hlasem vyprávějí, jak byla včerejší zábava povedená.
Některé soubory mají tendenci svolat ke konci roku cosi jako firemní večírek nebo výroční schůzi. Máničky se na podobnou trachtaci dostaví vybaveny bločky s poznámkami a návrhy, rovněž velkými plány do příštího roku. Je v podstatě pravidlem, že se podobné seance odehrávají v Máničkami oblíbených nálevnách -jediné, co se tak místo převratných řešení vyřčených otázek dostaví, je stará známá raní kocovina.
Vánoce jsou pro Máničky zvláštním obdobím. Hraje se méně, práce na nových písních nebo nahrávkách v těchto chvílích utichá, radosti i starosti jsou v podstatě všední a obvyklé. Právě o Vánocích se rozdíly mezi Máničkami a širokou veřejností mažou nejvíce a Máničky jsou v tomto čase od zbytku populace téměř k nerozeznání.

Máničky Vám přejí hezké a klidné Vánoce.

středa 14. prosince 2016

Máničky a nahrávání: 9. Kruh se uzavírá


Máničky tedy vydají novou desku, natočenou v profesionálním studiu, a pokřtí ji na zábavě, kam sezvou rozličné hosty (ať už bývalé členy kapely nebo kolegy z kapel jiných). A nestane se vlastně nic...
I když Máničky berou křest desky jako slavnostní událost a předpokládají, že by jejich nový počin mohl znamenat určitý průlom ve vnímání jejich tvorby, nové CD je přijato v podstatě stejně jako to předchozí natočené v obýváku – pořídí si ho pár skutečně nadšených fanoušků, většinu návštěvníků tancovaček zajímá pouze to, na které webové adrese by se deska dala případně stáhnout. Z prostředků investovaných do nahrávání se Máničkám vrátí pouhý zlomek. V dalším běhu bigbítové kapely tak může nastat jeden z následujících případů:
1) Máničky na jakékoli nahrávání zcela zanevřou, neb pochopí, že to valného významu nemá a že desky vydávají víceméně pro sebe. Celá anabáze se tak stane černou dírou na finanční prostředky – pokud se Máničky snaží nahrávat nové desky pravidelně, musí také pravidelně hrát a veškeré finance touto činností získané odkládat stranou, aby je zhruba po dvou letech ona černá díra mohla spolknout.
2) I přesto, že nahrávání dalších desek nemá pro kapelu regionálního významu většího smyslu, nepoleví Máničky v této snaze, dál škudlí skromné prostředky získané hraním v kapelní kasičce a dál, v různé frekvenci, točí nová alba. Nadšení z nahraných písní sice trochu opadne, stačí ale k tomu, aby Máničky ihned po vydání desky začaly plánovat tu další. Co když to bude právě ona, která konečně všechno změní?...
3) Některá z Mániček pronikne do tajů moderních technologií a naučí se pracovat s produkčním softwarem natolik, že je možné další písně nahrát doma. Máničky se tak vrací zpátky do obýváku. I když toto řešení původně zavrhly, kvalita nově zaznamenaného materiálu je přece jen přesvědčí, že tato výrazně levnější cesta by mohla být cestou budoucí. Je jasné, že v domácím prostředí Máničky těžko vyprodukují nahrávku srovnatelnou s počinem studia, po zvládnutí všech nástrah domácího nahrávání jsou ale schopny se kvalitě studiových nahrávek alespoň přiblížit. Věčnou otázkou pak zůstává, zda-li není nahrávka z domácího studia pro potřeby bigbítového souboru zcela dostačující, neboť rádia a příbuzná média produkci Mániček nikdy přehrávat nebudou, internet snese všechno a fanouškům jde především o písně na nahrávce zaznamenané.
Ať už si Máničky zvolí jakoukoli z uvedených možností, jedno je jisté – nahrané CD už s nimi zůstane, vždycky se jím budou moci pochlubit a vždycky bude na jejich polici s disky zaujímat čelní místo. Všimněte si někdy výrazu některé z Mániček, když začne vzpomínat: „Tenkrát, myslím že v roce 2005, když jsme nahrávali...“

Máničky točí desky zejména pro sebe, neboť potřebují nějaký hmatatelný důkaz, že ten bigbít dělat umí. Tímto konáním potěší kromě sebe i úzkou skupinu příznivců, které tvorba souboru skutečně zajímá. Zbytku veřejnosti jsou písně Máničkami složené šumafuk, pokud už zábavu navštíví, vyžaduje zavedené standardy, které zná z rádií a na jejichž refrény si i po deseti pivech vzpomene.

středa 7. prosince 2016

Máničky a nahrávání: 8. Takové to studiové míchání...


Týdny, které následují po ukončení nahrávací fáze, jsou ve znamení netrpělivého očekávání. Studiový zvukař se občas ozve, zpravidla té Máničce, která byla přítomna celému procesu záznamu a ujala se tímto role jakési pseudoproducentky. Postěžuje si, jak je práce s nahraným materiálem náročná, zároveň se ale také pochlubí, jak se s tím statečně pere a že co nevidět pošle nějaké ukázky. Máničky, které na výsledek zvukařova snažení netrpělivě čekají, věnují se zatím dalším úkolům s deskou spojeným.
Za prvé je třeba vymyslet a zrealizovat booklet, tedy onen notýsek, který každé CD obsahuje a kde jsou uvedeny texty jednotlivých písní a jehož přední stranu zdobí zpravidla nějaký obrázek či fotka. V tomto bodě dostanou se zdrženlivé Máničky do konfliktu s těmi, které ovládá ego, ty totiž chtějí mít na přední straně obalu svoji podobiznu (nejraději by samozřejmě byly, kdyby na ní už nefiguroval nikdo další). Ať už je rozhodnuto jakkoli, shodnou se Máničky, že nějaká fotka kapely by v bookletu být měla a krom grafika, který je najat na zpracování této části desky, seženou ještě fotografa, který má onu fotku pořídit. Je domluven sraz a nastíněno, jak by měla fotografie vypadat. V den focení se Máničky sejdou na smluveném místě – ty zdrženlivější přijdou ve stejných džínách, ve kterých k ránu zavírali místní nálevnu, ty zmítané egem a tedy i potencionální slávou si přinesou tašku s oblečením, načež se začnou jednotlivými modely probírat. Fotograf rozmístí světla a blesky, instruuje Máničky a začne konat. Pro Máničky je činnost modelek nezvyklá, mají tedy tendenci se různě pitvořit, některé z nich focení téměř sabotují, ty, které se před začátkem převlékaly z modelu do modelu, se natřásají a nakrucují. Po několika hodinách fotograf prohlásí seanci za uzavřenou. Některé Máničky se odeberou zpět do nálevny, některé truchlí, neboť chvíle, kdy si připadaly slavnými, právě skončila.
Druhou věcí, kterou je třeba připravit a dodat grafikovi, je textová složka bookletu čítající jak texty písní, tak i poděkování, seznam hrajících i nehrajících Mániček, také informace o studiu, kde deska vznikla. Tento úkol padne většinou na bedra Máničce, která zmíněné písně otextovala. Ta pak při revizi textů trne, zda-li její kolegyně ve studiu nazpívala texty skutečně tak, jak byly napsány. Většinou se ukáže, že ne zcela, to už je ale booklet hotový a měnit jej nelze.
Konečně přijde den, kdy zvukař zavolá, že přes internetové úložiště poslal „pár smíchaných songů“. Máničky okamžitě zanechají jakékoli rozdělané činnosti (ano, jakékoli...), vyhledají nejbližší počítač a dychtivě stahují. Ačkoli trvá stažení poslaných písní několik minut, zdá se tato doba býti nekonečnou. A pak se z Mániček stanou kritičky...
Přestože poslané nahrávky hrají výborně, najdou v nich Máničky během několika hodin mnoho nedostatků – ve čtvrtém taktu první písně je málo činelu, kytara ve druhém sóle nezní dobře, měla by znít jako v sóle prvním, sborový zpěv v refrénu je moc potichu, sborový zpěv v jiném refrénu je moc nahlas, sborový zpěv v posledním refrénu by raději vůbec neměl být... Málo basů, málo výšek, málo středů... Moc basů, moc výšek, moc středů...
Zvukař všechny připomínky vyslechne (myslí si samozřejmě svoje a nejsou to právě lichotivé teze), načež začne mixy opravovat. I to trvá poměrně dlouho, neboť Máničky neustále hudrají a chtějí něco měnit. Nakonec zvukař práskne do stolu a poté se s Máničkami domluví, že takhle už to prostě zůstane. Opatří ještě písně technickými nezbytnostmi (jako třeba jejich názvy, které potom svítí na displayích přehrávačů) a odešle desku do lisovny.
Čekání na výlisky nového cédéčka je ještě trýznivější, než bylo čekání na vyhotovení mixu. Když se zvukař ozve, že „už to přišlo z lisu“, zanechá opět některá z Mániček jakékoli rozdělané činnosti (ano, jakékoli...), skočí do auta a jede pro krabice, kde jsou nová cédéčka úhledně poskládána. Jsou přesně taková, jaká si je Máničky vysnily. Voní... A když je Máničky zastrčí do přehrávače, hraje to „jako kráva“...

Samozřejmě si velmi dobře vybavuji chvíli, kdy jsem stahoval první mix několika písní z prvního studiového alba. Těch pár wavek jsem pak přehrával pořád dokola, nemoha se nabažit toho, co s námi zvukař na nahrávce vyvedl.
Mohlo by se zdát, že s dalšími deskami se tohle nadšení zmírní, popřípadě zcela zmizí. Není to tak – každou další desku provázelo stejně mučivé čekání, až to zvukař konečně smíchá, každou další desku jsem pak několik dní poslouchal pořád dokola, nadšený ze záznamu (na čemž měl zvukař daleko větší podíl než my). Ať už si totiž podobné CD pořídí jeden člověk nebo několik set, pořád je to pro většinu Mániček něco, co už jim nikdo nevezme, co už mají napořád.

středa 30. listopadu 2016

Máničky a nahrávání: 7. A točí se točí...


Když se studiový zvukař Máničkám ozve, že už má tedy „ty škopky narovnaný“ a že je možno pokračovat v započatém díle, nechuť Mániček k dalšímu nahrávání dosahuje kritického bodu. I tak se ale seberou a znovu vyrazí do studia, tentokrát jde o Máničky hrající na strunné nástroje, tedy basistky a kytaristky.
Pořadí, ve kterém se strunné (v literatuře někdy též označované jako drnkací) nástroje natáčejí, není důležité, problémy, které to s sebou přináší, jsou totiž u všech stejné. První věc, kterou Máničkám zvukař vytkne, jsou struny na jejich nástrojích – buď jsou moc nové, nebo moc staré, vždycky jsou špatně natažené. V podstatě asi neexistuje struna, která by pro zvukaře byla v ideální kondici. Když spor o struny konečně utichne a na řadu přijde první pokusná stopa, okamžitě se projeví i další problém – nástroj, ať už kytara nebo baskytara, neladí. Zvukař peskuje Máničky, že si měly dát nástroje seřídit a naladit, ty se brání, že tak učinily, načež zvukař označí pracovníky kytarového servisu za idioty, vytáhne sadu šroubováků a místo nahrávání se zhruba hodinu štelují oktávy. Drobet to pomůže, ne však úplně, což zvukař shrne konstatováním, že takhle levné nástroje stejně nikdy ladit nebudou (pohybujeme se v relacích desítek tisíc...). Konečně se začne točit.
Máničky kytaristky a basistky, které po studiovém vystoupení kolegyně bubenice doma až do úmoru dřely a cítí se na nahrávání připraveny, vyvede z omylu hned první píseň. Za prvé se dostaví už známý nepřítel metronom, za druhé zaznamenané stopy odhalí všechny pískance, lupance a drhnutí, které způsobuje špatná technika hry a které živé podání na zábavách maskuje. Máničky najednou neví, jak vlastně mají do kytary uhodit, aby tato vydávala pouze požadovaný tón prost jakýchkoli doprovodných ševelů. A tak se opakuje, stříhá, opakuje, stříhá a znovu opakuje a znovu stříhá. Nahrané stopy vypadají po zásazích zvukaře na monitoru počítače jako slepenec mnoha malinkých úseků. Netřeba podotýkat, že časový plán, už poměrně zdevastovaný záznamem bicích, nabude dalších trhlin.
Když se tedy konečně doberou kytaristky a basistky výsledku, který zvukař schválí, doprovázeje to zkazkami o potřebě doladění a srovnání pořízených záznamů, je do akce povolána Mánička zpěvačka. Tato nastoupí do studia celkem sebevědomě, i ona je ovšem záhy konfrontována s nedostatky svého projevu – dle zvukaře šišlá a polovině textů není rozumět, o intonaci se prý raději ani nezmiňuje. I Mánička zpěvačka tedy zažije v nahrávací místnosti perné chvíle, sama často zmatena tím, že zvukař označuje její přednes jako falešný, přičemž ona si je celkem jista, že takhle to má být.
Jako poslední přichází na řadu sborové zpěvy, používané většinou v refrénech. K pořízení této části záznamu se sice nahrnou Máničky skoro všechny, po několika pokusech jich ale zvukař zhruba polovinu z procesu vyloučí. Ty, které prošly kvalifikačním sítem, se nejdříve pokusí nazpívat sbor spolu, což je opět po několika pokusech zvukařem vetováno, neboť to pokaždé některá z Mániček pokazí. A tak se zpívá každý sborový hlas samostatně. Zvukař je zklamán nejen úrovní pěveckých dovedností, příliš ho nepřesvědčí ani aranžmá, které ve sborových zpěvech Máničky zvolily, poslední zbytky energie tedy věnuje stavění hlasových linek do refrénů, aby záhy zjistil, že je Máničky nejsou schopny interpretovat.
V této chvíli se dá brát nahrávání jako uzavřené, tedy alespoň pro Máničky. Zvukař je s bolavou hlavou vykáže ze studia, slíbí jim, že se ozve, až bude mít hotový mix natočených písní. Máničky opět trochu procitnou z letargie, neboť si uvědomí, že ono trápení s nahráváním spojené pro ně končí a štafetu přebírá výhradně zvukař.

I když výše popsaný proces zabere v hrubém popisu půl druhé strany klasického formátu A4, ve skutečnosti trvá celá anabáze mnoho hodin po mnoho dní. Pokud to zprůměrujeme, jsou potřeba na záznam každého nástroje při natáčení dvanácti písní zhruba dva až tři dny, přičemž jeden den ve studiu má devět až deset hodin. Pokud tedy hraje bigbítový soubor v klasickém obsazení bicí, basa, dvě kytary, hlavní zpěv a dva zpěvy doprovodné, stráví Máničky nahráváním cca 180 až 200 hodin. Jediným limitem je čas, v tomto měřítku samozřejmě převedený na peníze. Bývá tedy velice prozíravé, domluví-li si Máničky se zvukařem paušální sumu za natočení celé desky, v případě hodinové sazby totiž nakonec stejně zaplatí daleko víc...

středa 23. listopadu 2016

Máničky a nahrávání: 6. Točí se točí...


Jednoho krásného dne Máničky skutečně sbalí všechny potřebné propriety a vyrazí do nahrávacího studia. Chvíle odjezdu má v sobě patřičný nádech slavnosti, Máničky jsou dobře naloženy, vtipkují a nesnaží se skrývat, jak se na nahrávání těší. Po příjezdu do studia se halasně přivítají se zvukařem, vyloží všechna fidlátka a otevřou první lahváče.
Na pokyn zvukaře začne Mánička bubenice sestavovat bicí soupravu. To sice trvá stejně dlouho jako na standardním hraní, co se však neúnosně protahuje, je nazvučení postavených bubnů – zvukař vyčítá Máničkám jejich špatné ladění, neustále obchází soupravu a tluče tu do toho, tu zas do onoho komponentu nástroje, přičemž stále něco povoluje nebo utahuje. Když konečně dojde na rozmístění mikrofonů, Máničky si oddechnou, že už se konečně začne něco dít. Nezačne, tahle fáze trvá snad ještě déle. A tak uteče dopoledne, aniž by byl zaznamenám jediný tón, načež zvukař vyhlásí pauzu na oběd.
Po spocívání donesené krmě dojde ještě k zapojení kytary a zpěvového mikrofonu, aby se měla bubnující Mánička podle čeho orientovat, a konečně dojde ke spuštění nahrávacího procesu.
„Tak mi něco zahrajte,“ hlesne zvukař a zapne červené tlačítko Record.
Máničky spustí. I když s vybraným kusem bojují poměrně obstojně (nebo si to alespoň myslí), výraz zvukařova obličeje se během písně mění z očekávání na zděšení.
„To myslíte vážně?“ zeptá se zvukař poté, co zazní poslední úder na činel.
„Co je?“ vyhrknou Máničky.
„Vždyť to vypadá, jakoby jste to hráli poprvý...“
A tak se píseň hraje znovu a znovu. A znovu. A ještě znovu. Po mnoha pokusech se zvukař jemně otáže Máničky bubenice, zda-li si je jista, že už to lépe nezahraje.
„Asi ne...“
„Tak další,“ zavelí zvukař, ještě ale informuje přítomné Máničky, že ho přivedly v omyl zejména tvrzením, že jsou zvyklé hrát s metronomem a že mají písně náležitě secvičené. Vylíčí, kolik práce bude mít s editací takto zaznamenaných bicích stop a rovněž naznačí, že to rozhodně nebude zadarmo.
Rozčarované Máničky se tedy snaží zaznamenat bubny k dalším opusům, u každé písně to probíhá obdobně, ke konci dne je jasné, že původně nastolený časový plán dostává vážné trhliny. V podvečer zvukař seanci ukončí, popřeje úsečně Máničkám dobrou noc a odebere se k domovu. Deprimované Máničky se přesunou do nejbližší restaurace, kde se zcela bezostyšně ožerou.
Druhý den probíhá všechno zhruba stejně, k nervozitě a nezkušenosti se ovšem přidá ještě hrozivá kocovina z předchozího večera, Mánička bubenice tak drží rytmus ještě o něco hůře, což přivede zvukaře nejdříve do stavu rozčilení, poté do stavu smířené rezignace. Znovu zopakuje, že tohle nečekal, znovu nastíní množství práce s nahranými bubny spojené a poněkud zkonkretizuje cifru, o kterou se jeho honorář zvýší. Zmatené, unavené a stále ještě trochu opilé Máničky všechno odsouhlasí. V hlavách se jim honí spousta myšlenek, nejsilnější je ta, že už by chtěli domů a nejraději by celé natáčení zrušily.
Nezruší. Všechno pokračuje i další den, kdy je zhruba po poledni zaznamenána poslední bicí stopa. To už je Máničkám jasné, že všechno nepůjde tak, jak si představovaly, neboť jsou v této chvíli dosti vzdálené původnímu časovému rozvrhu. Zvukař se s nimi rozloučí řka, že srovnání bicích bude trvat několik týdnů a že se ozve. I když Máničky s tak dlouhou pauzou původně nepočítaly, jsou v podstatě rády, že nemusí do studia hned další den. Naloží fidlátka, odeberou se k domovu a tam se ve své oblíbené restauraci znovu ožerou...

Ruku na srdce, instrumentální schopnost málokteré Máničky dosahuje kvalit studiových hráčů. Spolu s faktem, že jde u většiny z nich o první návštěvu studia, to způsobí spíše fiasko než sukces. A i když mají pocit, že některou píseň zahrály docela dobře, zvukař je z tohoto přesvědčení rychle vyvede.
V prvních dnech ve studiu se Máničky naučí mnohé, jde zejména o averzi ke zvukaři a vyložené nenávisti k metronomu. Jak to ale často bývá, všechny tyto pocity postupem času zmizí, Máničky si zvukaře oblíbí a metronom se naučí alespoň tolerovat.

středa 16. listopadu 2016

Máničky a nahrávání: 5. Výběr studia


Ať už Máničky seženou peníze na první pořádnou desku jakkoli (viz. minulé povídání), po zkompletování finančních prostředků je čeká asi nejpříjemnější část celé anabáze, výběr studia, kam se posléze odeberou zvěčnit své sny.
Máničky tedy několik dní horečně prozkoumávají internet, vypisují si poznámky k nalezeným studiím, porovnávají parametry jejich vybavení (aniž by uvedenému alespoň trochu rozuměly) a poslouchají ukázky, kterými se studia na svých webech prezentují. Stejně pečlivě kontrolují i seznam interpretů, jejichž desku to či ono studio natáčelo, a porovnávají i tyto nahrávky. Po zodpovědné přípravě se Máničky sejdou ve své oblíbené restauraci, kde vše výše zmíněné patřičně prodiskutují, načež vyberou dvě nebo tři studia, do kterých zavolají a domluví si schůzku.
I když mají zvukaři ve studiích ke schůzkám různý přístup (někteří předvedou Máničkám vybavení studia, někteří s nimi pouze poklábosí, neboť je jim jasné, že Máničky všem těm přístrojům stejně nerozumí), každá návštěva probíhá obdobně – rozjařené Máničky vtrhnou do studia, seznámí se ze zvukařem a nadšeně mu vylíčí, jak je jejich kapela de facto nejlepší kapelou na světě.
„A co bubeník, hraje s clickem?“ zeptá se zvukař opatrně.
„Jasně,“ odbudou ho Máničky a dál prezentují svoji velikost.
„Vážně hraje bubeník s clickem?“ zeptá se po čtvrthodině chvástání zvukař znovu.
„Jo, i na kšeftech.“
Po další chvíli, kdy Máničky líčí, co všechno natočí a jak se to vlastně smíchá, položí zvukař další otázku: „A ty písničky, ty už hrajete na zábavách?“
„Některý jo, některý ne. Každopádně zkoušíme každej tejden,“ holedbají se Máničky, i když mírně znejistí, neboť jsou si vědomy ne zrovna pravidelné frekvence zkoušek.
Celý rozhovor trvá zhruba půl hodiny až hodinu, poté Máničky slíbí, že se ozvou a vyrazí svoji show předvést do dalšího studia. Zvukaře zanechají v dosud blažené nevědomosti, samy si pak odvezou dojmy spíše vizuální.
Když Máničky objedou všechna vytipovaná studia, opět zakotví v oblíbené nálevně a učiní rozhodnutí, které ihned zavolají do studia, neboť očekávají, že zvukař bude skákat radostí. Neskáče. Pouze potvrdí předjednaný termín a znovu klade Máničkám na srdce, aby všechen materiál pečlivě nazkoušely a aby se jejich kolegyně za bicí soupravou vážně soustředila na click (nebo metronom, chcete-li).
Máničky tedy ještě v restauraci vyhotoví plán zkoušek. Tento v podstatě i dodrží, čím více se však blíží termín nástupu do studia, tím více písní na zkouškách skřípe. Na poslední zkoušce před odjezdem nasekají Máničky dost podstatné chyby zhruba v polovině písní, vzájemně se ale uklidní možnostmi vyspělé techniky, sbalí fidlátka a vyrazí do studia.

Každá kapela to má samozřejmě jinak, ta naše si vyměřila před prvním studiovým počinem dva měsíce na zkoušení. Jednotýdenní frekvence byla brzy nahrazena dvěma zkouškami, ke konci tohoto období už třemi. I tak jsme vyrazili nahrávat v podstatě nepřipraveni... Stejně pozdě jsme si uvědomili i podstatu druhé zvukařovy otázky – i když jsme s clickem (metronomem) skutečně hráli i na zábavách, kde jsme ho měli za kamaráda a držitele tempa, ve studiu se tak nějak otočil proti nám, stal se nepřítelem číslo jedna, pronásledoval nás na každém kroku a postupem času se proťukal i do našich nijak příjemných snů...

středa 9. listopadu 2016

Máničky a nahrávání: 4. Money, money, money...


Jak už bylo v povídání o Máničkách několikrát zmíněno, bigbít není zrovna tou nejlukrativnější činností – mrzké honoráře, které za své preludování Máničky obdrží, většinou vrazí do údržby svých fidlátek nebo je propijí. Rozhodnutí navštívit profesionální nahrávácí studio přinese tedy problém, kde na to všechno sehnat peníze.
Máničky samozřejmě učiní určitá interní opatření – vyhlásí omezení spotřebovaných alkoholických nápojů, stejně tak si přestanou vyplácet i těch pár drobných, které doposud mezi sebe po hraní rozdělovaly. Pokud ovšem vládnou alespoň minimální matematickou gramotností, snadno spočítají, že tímto způsobem našetří na studio přibližně za dvacet let, což je doba, kdy většina z nich nejen že nebude hudebně aktivní, nýbrž bude vzhledem ke stylu svého života pravděpodobně mrtvá. Je tedy několik možností, jak se se situací vypořádat.
Tou první je případ, kdy Máničky zodpovědně střádaly alespoň část peněz bigbítem získaných v „klubové“ kasičce, takzvaně pro strýčka Příhodu, a mají tedy kam sáhnout. Tato možnost připadá v úvahu u souborů hrajících poměrně dlouho, majících štěstí na bezproblémový chod svého aparátu (čili nemusí investovat do jeho oprav a údržby) a hlavně souborů uvědomělých. Ruku na srdce, takových mnoho není...
Druhou možností je případ, kdy se na návštěvu studia Máničky složí. To má jistá úskalí – ne všechny Máničky žijí ve stejné situaci, ne všechny vydělávají na obživu stejným způsobem, ne všechny jsou stejně finančně gramotné. Když tedy některá z Mániček toto řešení navrhne, okamžitě vzniknou značné rozdíly v částkách, které jsou ochotny nebo schopny Máničky do natáčení desky investovat. V ideálním případě by měla být konečná suma rozdělena mezi Máničky rovnoměrně, protože ale ideální případy neexistují, vloží každá z Mániček do nahrávání jiný obnos, což se může později snadno stát pomyslným jablkem mnoha svárů – Mánička s největší investicí tento fakt ostatním dříve či později vyčte, zejména při různých nezdarech, které natáčení provázejí (a o kterých ještě bude řeč), její kolegyně naopak podlehnou pocitu, že si tato díky největší finanční zainteresovanosti nárokuje právo natáčení řídit. Nastává tak situace, kdy se Máničky, místo toho, aby si první natáčení v pořádném studiu jaksepatří užily, v podstatě pouze hádají a osočují.
Třetí možností, kterak studio financovat, je příchod mecenáše. Tato situace nenastává každý den, je v podstatě dosti ojedinělá, avšak podobné případy skutečně čas od času nastanou. I když je tato možnost tou nejméně pravděpodobnou, je pro Máničky nejpohodlnější – generální investor většinou nemá, krom požadavku na určitý počet hotových desek a reklamy na jejich obalech, nijak převratné nároky, Máničky jsou relativně v klidu a plně se soustředí na studiovou práci, která jim sama o sobě nadělá spoustu vrásek.
Ať už Máničky zvolí (nebo jsou nuceny zvolit) jakékoli řešení, po získání potřebného kapitálu nastává celkem radostné období, kdy Máničky vybírají nahrávací studio, vybírají písně, které nahrají, a těší se na realizaci první opravdové desky.

I když bigbít není zrovna oblastí, kam se investoři ženou utratit své prostředky, skutečně se to občas stává. Kapelu, ve které působím, tohle skutečně potkalo. Nezasloužili jsme se o to svým umem nebo skladatelskou precizností, kýžený výsledek přinesl název, který korespondoval s názvem obecně známého léku proti bolesti a horečce. Produktový manažer tohoto medikamentu nalezl v pojmenování našeho tělesa takové zalíbení, že dokázal na celé nahrání i vydání alba sehnat finance, navíc poté část výlisků distribuoval spolu se zmíněným lékem po lékárnách napříč celou republikou. I Máničky mají někdy štěstí...

středa 2. listopadu 2016

Máničky a nahrávání: 3. Rozčarování z první desky


První deska je na světě. I když, deska... Ano, má to formát desky, má to obal desky, ovšem jinak se Máničky stále nemohou zbavit nepříjemného pocitu, že to není ono. I tak ale nahraný blýskavý kotouček v podstatě nevyndávají z mechaniky svých přehrávačů a pouštějí si svůj počin stále dokola. Není se co divit – před několika lety snily o jakémsi muzicírování v poněkud mlhavých obrysech, teď celkem pravidelně vystupují a jejich písně se dočkaly zvěčnění v podobě nahrávky.
Na křest tedy Máničky připraví zásobu doma vypálených cédéček, sezvou hosty, pronajmou si externí zvuk, aby se o technickou stránku věci nemusely starat, a rozvezou množství plakátů. V samotný večer jsou svátečně naladěny, hrají poněkud nejistě, ovšem zábava se zpravidla vydaří. Co už se vydaří méně, to je odbyt jejich novinky, za kterou je ochotna zaplatit u improvizovaného stánku jen hrstka diváků. Většina příznivců, která se rekrutuje z řad známých, totiž z různých důvodů předpokládá, že dostane cédéčko darem. Máničky mezi sebou vedou spor, kolik kopií má připadnout na jednu z nich, aby je mohla rozdat mezi příbuzné a kamarády. Ať už je ale tato veličina jakákoli, nikdy nepokryje poptávku, takže Máničky platí další cédéčka ze svého a dál je strkají do natažených dlaní těch, kteří za ně zaplatit odmítli.
Součty po zábavě jsou poměrně tristní. Máničky zjistí, že prodaných nosičů je přibližně deset, zatímco těch rozdaných šedesát. K tomu se přidají i první ohlasy na novou desku – hraje to prý nějak divně, zahuhlaně, ve spoustě přehrávačů to praská... Nastává přesně ta chvíle, kdy Máničky dožene technická neznalost věci a neumětelství stran nahrávacího řetězce. A tak zatímco vybraly na první desku ty nejlepší a mnohdy léty prověřené kusy svého repertoáru, které mělo jejich zaznamenání postrčit o další krok směrem k nesmrtelným hitům, celé to má v podstatě opačný efekt. Většina reakcí se totiž nese v duchu „ty písničky jsou docela dobrý, ale...“
Máničky se tedy posvátně zařeknou, že další desku natočí v opravdovém studiu, aby byla řádně vymazlená, zvukově podařená a hrála všude, kam jde CD disk zastrčit. Rozhodnou se, že finanční stránku věci prostě nějak vyřeší a zároveň se zapřísáhnou, že složí ještě hezčí písničky, aby byla druhá deska tou skutečně nejlepší deskou na celém světě...

Přestože Máničky svého snu dosáhnou a zpravidla se do skutečného studia podívají, problém s určitým okruhem fanoušků přetrvá – tito si stále nárokují svoji kopii desky zadarmo, a to i přesto, že vědí, nebo alespoň tuší, kolik Máničky do nahrávání investovali. Není se tedy moc čemu divit, když celkem nevině položený dotaz „dá se to někde stáhnout?“ přivádí Máničky na práh šílenství...

středa 26. října 2016

Máničky a nahrávání: 2. Takové to domácí míchání...


Zatímco většina souboru sedí v nálevně, kde oslavuje úspěšné dokončení nahrávání, úzká skupina za nahrávku odpovědných Mániček (zpravidla jedna nebo dvě) sedí nešťastně u počítače a snaží se ovládnout nepřeberné množství funkcí nahrávacího softwaru. Marně...
Teprve teď se totiž v naprosté nahotě ukáže, že zaznamenat všechny zvuky bylo věcí jednou, ovšem sesadit je v nějaký vyvážený a dobře hrající celek je věcí zcela jinou. Máničky pověřené mixem nahrávky tak nešťastně otevírají jeden plug-in (což je další část softwaru pracující v prostředí nahrávacího programu) za druhým, namátkou kroutí všemi těmi kolečky a posuvníky, aniž by alespoň trochu tušily, co který ovládací prvek dělá. Páchají tak jednu chybu za druhou, což zjistí teprve po několika letech a pouze za předpokladu, že ve snaze ovládnout nahrávací techniku vytrvají. Zatím tomu tak samozřejmě není, Máničky tedy v potu tváře vyprodukují něco, čemu sice říkají mix, ovšem nahrávkám, které jsou zvyklé poslouchat, se tento tvar nepřibližuje ani vzdáleně. Další a další pokusy s ovládacími prvky softwaru vedou ovšem spíš ke zhoršení už nijak oslnivého výsledku, proto Máničky prohlásí mix za hotový a s obavami sezvou zbytek souboru k posouzení jejich díla.
Hned záhy se ukáže, že obavy nebyly zcela liché – Máničky, které se míchání neúčastnily, mají o výsledné podobě nahrávky jisté představy (nabyté samozřejmě poslechem nejnovějších studiových počinů první ligy), které se s výsledkem dosti rozcházejí. Zklamání je všeobecné, nastává tedy fáze, kdy začne i zbytek Mániček do mixu lidově řečeno kafrat. Znovu se tak otevírají všechny softwarové moduly záznamového programu, znovu se kroutí všemi kolečky, aniž by někdo tušil, k čemu slouží, znovu se tahá za všechny šavle mixážního pultu. Výsledkem je nahrávka, která je o něco jiná, než byla původní verze. Nelze ovšem říct, že je lepší, nasnadě je spíše sousloví jinak zmršená...
Po několika dalších kolech rádoby zasvěcených debat se Máničky kolektivně rozhodnou, že už nahrávce věnovaly veškerou péči (což je samozřejmě nesmysl) a že je čas vypustit dílo do světa. Přichází tedy chvíle manufaktury – jedna Mánička vypaluje CD, druhá tiskne obaly, třetí je řeže a skládá, čtvrtá všechny zmíněné prvky kompletuje. Štůsek hotových cédéček utěšeně roste, Máničky tedy nelení a domluví křest jejich nového dítka. A i když pořízený záznam nedosahuje zcela kvalit, ve které Máničky doufaly, stále jsou přesvědčené, že se po nové desce hned na první zábavě zapráší.

Za první desku, kterou jsme doma na koleně smíchali a vypálili, se dneska upřímně stydím – ne co se týče materiálu, jsou tam koneckonců songy, které kapela obehrává dodnes, zvuk je ovšem více než příšerný. Možná že jsme tenkrát tušili, že existuje jakési stereo, na nahrávce jsme ho ovšem nasimulovat nedokázali, ta hraje v monu, čímž jsme se vrátili o několik desítek let zpátky... A to byl jen začátek.
Teprve s dalšími deskami, které jsme točili v profesionálních studiích, jsme kousek po kousku skládali mozaiku všech nasekaných chyb a alespoň trochu pronikli do procesu nahrávání.

středa 19. října 2016

Máničky a nahrávání: 1. První pokusy


Jsou-li Máničky dostatečně vytrvalé a jejich soubor tak přežije všechny krize, nastřádají postupem času dostatek vlastních opusů, které na tancovačkách pravidelně obehrávají, některé z nich už publikum dokonce vyžaduje. Tak tedy začnou Máničky snít o zaznamenání svých písní na běžně dostupná a šiřitelná média. Tento krok vnímají jako jakousi definitivu, zvěčnění svých výtvorů, potvrzení toho, že všechna příkoří, kterými prošly, měla nějaký smysl.
Rozčarování přijde velmi brzy, to když Máničky zjistí, jakou investici by obnášela návštěva seriózního nahrávacího studia. Dají tedy hlavy dohromady, přečtou si dva články na internetu, stáhnou něco nelegálního softwaru a rozhodnou se – natočíme si desku samy a zadarmo. Nápad je to jistě odvážný, nutno ovšem poznamenat, že technici a inženýři v nahrávacích studiích nepožadují zmíněné částky pro nic za nic – nahrávání desky je proces poměrně složitý a časově náročný, na což, kromě jiného, Máničky záhy přijdou.
Ovládání nahrávacího počítače chopí se tedy Mánička technicky nejzdatnější, nejlépe ta, který záznamový software už alespoň jednou v chodu viděla, popřípadě přečetla o článek více než zbytek souboru. Kde chybí znalosti, nechybí nadšení, Máničky odhodlaně plní počítač novými a novými zvukovými daty páchajíc při tom snad všechny chyby, kterých se lze v tomto konání dopustit. Zatím ale stále podléhají klamnému pocitu, že všechno „jede jak má“ – pořízené stopy vydávají přibližně ten zvuk, který nahrávaná Mánička při záznamu vyluzovala, navíc je vždycky po ruce poučka „To opravíme při mixu“ (což je proces, kdy studiový zvukař všechny nahrané stopy smíchá do poslouchatelného a vyváženého celku, a také je to proces, který je jednou z nejsložitějších zvukařských disciplín).
Máničky se vesele plácají po zádech, vzájemně chválí své výkony a smějí se, jak celý nahrávací byznys obelstily. Všeobecná euforie vede k tomu, že nazpívat sbory přijdou i technici a bedňáci, kteří se falší svého projevu netají, ovšem po třech panácích i oni nabudou potřebného odhodlání.
Když jsou zaznamenány všechny nástroje a pěvecké party, vymyslí některá z Mániček ještě fór, který by mohl plánovanou desku otevírat nebo zavírat. Točí se tak ještě zvuky vylévané vody, opileckého blábolení, pískání, hýkání... Poté, co už ani jednu Máničku nenapadne nic, co by ještě mohl soubor zaznamenat, prohlásí Máničky nahrávání za uzavřené, mícháním materiálu pověří onu kolegyni, která s počítačem celou dobu pracovala, a odeberou se do nálevny, kde vše řádně oslaví. Zatím stále žijí v představě, že z počítače po smíchání nahraných zvuků vypadne CD „jako mají Kabáti“, po kterém se hned na první tancovačce zapráší.

Jako by to bylo včera, tak jasně vidím, jak jsme postavili do jedné plzeňské kanceláře počítač a během víkendu nahráli „desku“. Nutno podotknout, že před tím jsme už všichni ve studiu byli, právě proto jsme se rozhodli pro svépomocné řešení, nikoho z nás totiž nebavila kritika zvukaře a neustálé pokyny, jak a co máme dělat. Velmi brzy jsme pochopili, že měl pravdu, to už ale byla kancelářská nahrávka v oběhu.

středa 12. října 2016

Máničky a pauzy


Velmi aktuálním jevem u mnoha kapel zejména z ligy první (děje se tak ovšem i v soutěžích pralesních) je vyhlášení pauzy, tedy určitého období, kdy se kapela stává neaktivní. Většina těchto těles zdůvodňuje tento krok únavou, potřebou načerpat síly, popřípadě nutkáním tvořit nový materiál. Často se jedná o kapely, jejichž koncert trvá přibližně půldruhé hodiny a kterým podium postaví a připraví tým zkušených techniků, notabene je hraní nezřídka jejich obživou.
„Jaká únava?“ ptají se Máničky zaraženě...
Zavedený bigbítový soubor totiž během jednoho roku odehraje mezi šedesátkou až stovkou vystoupení, v drtivé většině se jedná o klasické tancovačky, doba strávená na podiu v jednom takovém případě tak atakuje čtyři až pět hodin. Je třeba přičíst čas, který Máničky stráví stavěním a uklízením aparátu, neboť tým techniků, pokud vůbec je, je výrazně skromnější, než u zmíněných souborů. A prostým faktem zůstává, že Máničky bigbít neuživí, mají tedy takzvané občanské povolání, kam musí pravidelně docházet pro prostředky své obživy, často i o sobotách a nedělích, takže jdou na šichtu přímo z bigbítu.
„Jaká do háje únava?“ ptají se Máničky rozčileně...
I skládání nových písní probíhá u Mániček za pochodu, tedy ve volných chvílích mezi prací, bigbítem a rodinami. V podstatě ani není jasné, zda-li by Máničky byly schopny nějakou píseň sestrojit v klidu, v tvůrčí pauze, nejsou na podobné výdobytky zvyklé. Lze samozřejmě argumentovat, že umělecká hodnota bigbítového opusu nedosahuje kvalit songů pauzujících souborů, vězte ale, že jde většinou o stejné čtyři akordy.
„Jaká pauza?“ ptají se Máničky nevěřícně...
Bigbítová kapela si v podstatě pauzu dovolit nemůže, je i tak dostatečně sužována pauzami vynucenými např. z důvodů zranění nebo nemoci. Pokud by Máničky vyhlásili pauzu na cca půl roku, už po nich neštěkne pes ani v té nejzapadlejší Lhotě, celý kolotoč by zastavil a musel by se znovu pracně rozjíždět, což by Máničky patrně vzdaly, buď by pověsily nástroje na hřebík nebo se rozutekly do jiných souborů.
„Jaká pauza?“ ptají se Máničky nechápavě, neboť jim tento krok skutečně připadá nelogický. Ony bigbít milují, i přes všechny útrapy s ním spojenými bez něj nedokážou žít, nevidí proto důvod v tomto konání vyhlašovat umělé přestávky. Shodnou se tedy, že vyhlásit pauzu je ve fungujícím tělese nápad praštěný, aktéry tohoto kroku označí za primadony a hned následující víkend vyrazí na další tancovačku.

Nejdelší pauzou v chodu bigbítové kapely je patrně období prvních jarních měsíců, kdy se na většině vsí pořádají rozličné bály a o bigbítový soubor nikdo nestojí. Máničky tak čekají, až chuť sedláků hrát si na společenské události pomine a všechno se vrátí do obvyklých kolejí. Děje se tak zpravidla v březnu, to už se Máničkám kalendář opět zaplňuje a bigbít pomalu vytlačuje z kulturáků taneční orchestry pochybné kvality.

středa 5. října 2016

Máničky a zdraví (4.)


V dnešním povídání uzavřeme přehled neduhů, se kterými se Máničky na podiích potýkají. Zbývají zmínit dva, jeden nepříliš častý, jeden naopak velmi pravidelný. Jsou to:
6) Máničky a pooperační stavy
I Máničky patří mezi pouhé smrtelníky, čas od času se tedy některá z nich musí podrobit lékařskému zákroku ve větším rozsahu. Když Mánička podstoupí operaci, ihned po procitnutí z narkózy se snaží zjistit, jak dlouho bude trvat rekonvalescence, respektive za jak dlouho bude moci opět na podium. Tabulkový termín sdělený lékařem Máničku příliš neuspokojí, interně tedy vyhodnotí, že k zotavení bude stačit zhruba poloviční (nebo ještě výrazně kratší) doba. Teprve na podiu pak zjistí, že doktor nelhal – dosud nezacelené rány se při hraní nepříjemně ozývají, ty obzvláště odvážné Máničky začnou během preludování krvácet. Po čase Máničky tyto anabáze vydávají za veselé historky, během produkce je v nich ovšem malá dušička, neboť si uvědomí (jako vždycky pozdě), že svůj návrat k bigbítu patrně poněkud uspěchaly. Naštěstí většina podobných případů končí dobře, nic není třeba znovu látat nebo opětovně řezat... 
7) Máničky a hypochondrie
Sedmý bod pomyslného seznamu chorob a neduhů je bodem vrcholným, neboť snad v každé kapele nachází se alespoň jedna Mánička, která hypochondrií trpí. Žádná z těchto Mániček, stejně jako všichni ostatní hypochondři, tuto poruchu nepřizná, zato ale chrlí na své spoluhráčky přehršel různých diagnóz svých nemocí, obé je v tomto případě jaksi domnělé. Ostatní Máničky jsou tímto výčtem poměrně stresovány – za prvé je už z principu obtěžuje, za druhé v podstatě nikdy nepoznají, zda-li není dotyčné Máničce skutečně špatně, neboť zkazkami o bídě svého zdravotního stavu je častuje v podstatě nepřetržitě. Pokud pak sužuje dvě Máničky stejná zdravotní komplikace, je nasnadě, že Mánička hypochodrička má její daleko horší podobu, např. pokud jinou Máničku bolí zub, Mánička hypochondrička trpí rovnou zánětem trojklaného nervu. A tak se namožené svaly mění v infarkty, zadýchání v kolaps vlivem vysokého tlaku, naražené končetiny ve zlomeniny. Není divu, že se zhruba po desáté nepotvrzené smrtelné diagnóze změní obavy ostatních Mániček ve lhostejnost, popřípadě ironii. Pokud pak Mánička hypochonrička skutečně utrpí nějaký úraz nebo ji postihne závažná nemoc, místo pomoci dočká se pouze vtipů mířených na vlastní osobu a doporučení, ať vyhledá psychiatra. 

Možná je to pouze náhoda, ale v souborech, kde jsem působil, nebyla nutnost operace zase tak výjimečná, ať už se jednalo o kolena zdevastovaná sportem nebo zanícený žlučník. Každopádně, ani jedna z Mániček nedodržela lékařem stanovenou lhůtu na zhojení, já jsem jim v tomhle byl dost špatným příkladem – osmý den po operaci už zmíněného žlučníku jsem stál na podiu, ještě slušivě zašit. Trup jsem omotal několika vrstvami obvazů, celý se stáhl a moc se nehýbal, nějak to šlo, zábavku jsem odehrál (byl jsem samozřejmě zproštěn stěhování aparátu). Asi za tři dny proběhl při vyndávání stehů následující rozhovor:
Já: Kdy to můžu začít zatěžovat?
Lékař: Minimálně za měsíc. Co byste potřeboval dělat?
Já: Odehrát koncert.
Lékař: Kdy? 
Já: Minulou sobotu...

středa 28. září 2016

Máničky a zdraví (3.)


I v dnešním povídání budeme pokračovat ve výčtu zdravotních svízelí, které Máničkám bigbítové konání ztěžují (ostatně ztěžují jakoukoli jinou činnost komukoli jinému...).
4) Máničky a zažívací potíže
Snad vlivem nevalné životosprávy, která zahrnuje i množství vypitého piva různých značek a bagety leckdy pochybné minulosti zakoupené na zapadlé benzínce, trpí potížemi se zažíváním čas od času téměř každá Mánička, některým z nich dokonce tuto nepříjemnost přináší tréma, které se ani po letech veřejného vystupování nedokázaly zbavit. Hrát s podobným handicapem je snad ještě horší, než vylézt na podium s horečkou – zažívací potíže s sebou nesou jisté úkony, které nesnesou jakéhokoli odkladu, lze tak občas vidět Máničku, které v potu tváře, jež má barvu čerstvého sněhu, přemlouvá kolegyně, aby už konečně udělaly pauzu. Když se tak stane, Mánička odhazuje svůj nástroj (v této chvíli příliš nedbá na jeho bezpečí) a odbíhá směrem k toaletám. Bigbítovou kulturu a její vyznavače si nesmíme nijak idealizovat – ačkoli jsou toalety v mnoha kulturních zařízeních čisté a vyvoněné, dvě hodiny po začátku zábavy už připomínají smetiště nebo hnojiště, Máničky tak s potížemi zažívacího traktu překonávají ještě odpor k použití WC (což se ale v tuto chvíli příliš odkládat nedá). Existuje zlomek kulturáků, kde mají Máničky kromě šatny za podiem i toaletu, v podobných případech se nevolnost snáší o něco lépe. Každopádně, většina Mániček, když už to musí být, preferuje před průjmem chřipku.
5) Máničky a zrak
I když se na první pohled může zdát, že potíže se zrakem bigbít nezpůsobuje, opak je pravdou – většina kulturních zařízení je špatně větraná a ve většině se kouří (čemuž Máničky notnou měrou přispívají), oblaka dýmu pak dráždí oční sliznice vystupujících Mániček. Ještě horší účinek ovšem mají světla, která Máničky na podium dobrovolně umisťují a která mají za úkol zkrášlit scénu. To se sice děje, skoro vždycky je ale některá lampa nasměrována přímo do očí nějaké Máničky, tato pak trpí nejen během bigbítu, ostré záblesky jí škubou sítnicí ještě druhý den. Některé Máničky proto používají tmavé brýle, které nepříznivé působení světel do určité míry eliminují, na druhou stranu se ale hraní v tomto případě stává obtížnějším.

Když jsem coby kytarista působil v plzeňské kapele Hewer, zažil jsem střevní potíž přímo na podiu v plné parádě. Jeli jsme hrát, alespoň tuším, do Blovic, kde se bigbít konal na betonovém plácku u fotbalového hřiště. Od rána jsem v žaludku neudržel ani suchý rohlík, i přes veškerou snahu vydržel tenhle stav až do večerní zábavy. Nazvučili jsme, po chvíli jsem se vydal hledat toaletu, načež jsem byl pořadateli nasměrován do nějaké ubytovny, která s hřištěm rovněž sousedila. Úroveň sociálních zařízení byla tristní, nebylo ovšem zbytu. Právě ve chvíli, kdy jsem za dveřmi toalety přemýšlel, zda-li by nebylo lepší zemřít, ozvaly se první tóny intra, které oznamovalo příchod kapely na scénu. Zbývala mi necelá minuta... Stihl jsem to, hned po třech písničkách jsem ale zuřivě žádal další pauzu.
Druhý den jsme hráli na festivalu Czech Rock Block v Plasích. Moje útroby se relativně uklidnily, odskákal to ale basista. Na festivalu téhle velikosti nelze dělat pauzy dle libosti, byl tak odkázán na pevnost svých svěračů... Poté, co jsme dohráli a asi po čtvrt hodině basistu nalezli, prohlásil tento, že to bylo nejdelších čtyřicet minut v jeho životě...

Pokračujeme za týden.

 

středa 21. září 2016

Máničky a zdraví (2.)


Minule jsme si řekli o potížích Mániček s hlasovým ústrojím a také jak vypadá kšeft odehraný s horečnatou chorobou. Dnes budeme ve výčtu neduhů pokračovat.
3) Máničky a úrazy
V jedné knize věnující se výuce kytarové hry se píše, že by se kytaristé měli vyhnout skládání uhlí, vrhu koulí a v podstatě veškeré manuální práci vůbec. A je to svatá pravda... Máničky jsou ovšem bytosti nepoučitelné, s oblibou tak berou v den zábavy do ruky šroubováky, vrtáky a dláta, aby si je o několik okamžiků později vrazily do ruky. Je samozřejmostí, že ke zranění dojde vždycky na té části těla, kterou Mánička ke hraní nezbytně potřebuje, většinou tedy právě na pažích, u bubeníků připadají v úvahu ještě dolní končetiny. Po zastavení krvácení začne postižená Mánička sčítat škody a uvažovat, zda-li je večerní tancovačka hratelná, tyto případy se dělí zhruba půl na půl – v polovině případů zatne Mánička zuby, oblepí postiženou oblast a později zakrvácí hmatník kytary. V druhé polovině případů se musí zábava zrušit nebo odehrát bez zraněné Máničky, neboť se tato místo bigbítu odebere na šití.
Další oblastí, kde si Máničky zahrávají s nebezpečím úrazu, je bezesporu sport, který se rovněž s hrou na jakýkoli hudební nástroj příliš nesnáší. I přesto si Máničky až neuvěřitelně často natahují kolení vazy při fotbale, lámou prsty při volejbale, vyhazují klouby při atletice nebo hokeji. I ve sportovním odvětví jsou Máničky velmi vynalézavé a přicházejí na mnoho rozličných způsobů, jak si ublížit.
V neposlední řadě je třeba zmínit chvíle, kdy jsou Máničky samy sobě nebezpečné jaksi z principu vlivem spotřebovaných škodlivých nápojů. Děje se tak na konci zábavy, kdy Máničky balí aparát, přičemž ty více ovlivněné dokážou často přijít s vyloženou kravinou, která pak končí zraněním a dlouhou absencí – jako jeden příklad z mnoha můžeme uvést ježdění na čemkoli, co má kolečka (a budete se divit, casů a kufrů, které jsou tímto prvkem vybaveny, nachází se v arzenálu kapely hned několik). Podobná jízda v podobném stavu končí často kolizí s jinou Máničkou nebo jiným kusem aparátu, fatálnost podobných nehod má široký rejstřík, od několika modřin až po noční návštěvu pohotovosti s ošklivě vypadající ranou vyžadující několik stehů.

Jak je z uvedeného vidět, jsou Máničky náchylné ke zranění stejně jako zbytek populace, na dobře míněné rady nedají a často se zcela zbytečně věnují činnostem, které je pak z bigbítu na nějaký čas vyřadí. Analyzovat poté celou událost je už zhola zbytečné, stejně tak zbytečné jsou  i veškeré sliby Mániček, že se příště podobným činnostem vyhnou – nikdy se tak nestane.

Za zhruba patnáctiletou bigbítovou kariéru už jsem zažil podobných úrazů mnoho. Mohl bych zmínit bubeníka, kterého jsme nabádali, aby nehrál fotbalový turnaj, který jsme večerní zábavou ukončovali – poté, co ho odnesli ze hřiště, jsme ho večer nosili na podium a z podia. Mohl bych zmínit krásný volejbalový blok, při kterém mi smečař soupeře zlomil malíček. Coby mladý, nerozvážný a bigbítu chtivý jsem sádru sundal po dvou týdnech a šel hrát (prst mne bolí dodnes). Mohl bych zmínit stěhování aparátu, při kterém si kytarista souboru utrhl kus prstu o futra, neboť nedokázal jít rovně. Mohl bych zmínit zpěvákovu zánovní motorku a dobře míněné rady typu „nelze na to, vole.“ Mohl bych zmínit... Mohl bych zmínit celou plejádu podobných událostí, všechny mají společné jeden rys – Máničky se při nich vždycky montovali do oborů a činností, kde bylo zranění silně pravděpodobné a nikdy neposlechly ostatní kolegyně, které je před podobným konáním varovaly. Máničky jsou totiž v tomto ohledu skoro všechny stejné – případnému nebezpečí uvěří až v okamžiku, kdy už si hubu rozbily.

O dalších zdravotních strastech souvisejících s bigbítem si povíme za týden.

středa 14. září 2016

Máničky a zdraví (1.)


Ať už to může vlivem minulých povídání působit jakkoli, i Máničky patří mezi obyčejné smrtelníky a stejně jako ostatní jedinci tohoto druhu jsou i ony vystaveny působení povětrnostních vlivů, virových infekcí, nebezpečí úrazu a dalších podobných nepříjemností. Je tedy nasnadě, že čas od času vyrážejí Máničky na kšeft plny různých neduhů. Zrušit hraní je až krajní možností (neboť kšeft je svatý), proto nemocné Máničky trpí (některé tiše, některé velmi hlasitě), ale hrají. Není potřeba příliš podotýkat, že pro svůj víceméně zhýralý životní styl a nezřídka i chatrnost tělesných schránek jsou Máničky pro viry a bakterie poměrně snadným cílem, neboť jejich imunita je dávno bigbítem pošlapána a výrazně oslabena. Následující odstavce se nám tedy pokusí přiblížit, s čím a jak Máničky nejčastěji bojují.
1) Máničky a hlasivky
Hlasové ústrojí je u zpívajících Mániček velmi zatěžovaným orgánem - nejenže je vystaveno pravidelnému několikahodinovému řevu, prováděnému v drtivé většině bez jakéhokoli tréninku či školení, navrch je ještě huntováno množstvím vykouřených cigaret, vypitých nevhodných nápojů a vlastně bigbítovým prostředím obecně, neboť příliš nekuřáckých sálů neexistuje. Přidá-li se k tomuto ještě nachlazení, chřipka nebo zánět dýchacích cest, leze z úst Máničky zpěvačky, jejíž výkon je i v plném zdraví často diskutabilní, cosi mezi chrochtáním a šeptáním teplého vánku. Existuje mnoho babských rad, které ordinují na stržený hlas ledacos, od syrového vejce až po různé zábaly, všechny ale mají jeden společný rys – v podstatě nefungují. Jedinou cestou je tak hlasový klid a prevence skládající se z hlasové hygieny a pravidelného cvičení, přičemž ani jednu z těchto kratochvílí Máničky nepěstují, takže to v případě nemocných hlasivek lidově řečeno „přeřvou“. Tuto techniku používají Máničky až do chvíle, kdy už toho mají hlasivky dost a definitivně vypnou, Máničky jsou poté na několik týdnů odkázány na tužku a papír, přičemž se dušují (v plameně psaných projevech), že přestanou kouřit a budou o hlasivky pečovat. Nepřestanou a nebudou – jen co hlas naskočí, chovají se k němu stejně hrubě jako před tím.
Máničky zpěvačky jsou poměrně vděčnými zákaznicemi v lékárnách – na porouchané hlasivky žádají od lékárníků zázračné elixíry, ti jim doporučují rozličné šumivé kapsle a cucavé tablety, které kromě efektu vyprázdnění Mániččiných peněženek příliš úlevy nepřinášejí. I tak před následujícím víkendem stojí Máničky zpěvačky u pultu lékárny znovu a znovu žádají něco, co už skutečně zabere.
2) Máničky a chřipky, angíny, virózy...
Stejně jako každý jiný člověk, i Máničky snášejí uvedené choroby různě, pokud je to ovšem jen trochu možné, na kšeft vyrazí. Horečka, která jmenované neduhy zpravidla provází, tak ještě zvýší už tak výrazné horko na podiu způsobené světelným parkem kapely. Máničky preludující s podobnou nemocí se tedy potí ještě více než jindy, trsátka a paličky jim padají z rukou, pot jim teče do očí. Hraní pak znepříjemňují další obvyklé projevy těchto chorob – bolest kloubního a svalového aparátu, malátnost, únava. Odehrát v takovém stavu tacovačku není pro radost, ale za trest, takže se Máničky těší, až to všechno skončí a konečně se vyrazí domů.

Kdysi, když jsem působil ve své první kapele, přinesl kytarista zaručený recept na vykřičené hlasivky – svaříme tři dvanáctistupňová piva, půl kila medu a jednu Francovku. Okamžitě jsme tedy recepturu vyzkoušeli a skutečně se zdálo, že pomáhá, byl to ale pouze efekt opilosti, který medicína způsobila. Krom toho, že jsme se druhý den probrali do jedné z nejhorších kocovin, nefungovaly přetažené hlasivky dobře čtrnáct dní.
Pamatuju také, jak jsem vyrážel na bigbít s teplotou 39.4, což byl sám o sobě už prakticky halucinogenní stav. Když jsem pak na místě podpořil spolykané léky dvěma pivy, celé se to proměnilo v jakousi šmouhu, která zmizela až při usnutí. Zapřísahal jsem se, že podobnou volovinu už neudělám a příště se bude muset hraní odpískat. Udělal, neodpískalo se nic...

O dalších nástrahách bigbítového konání s rozličnými neduhy si povíme příští týden.

středa 7. září 2016

Máničky a publikum (5.)


Dnešní statí ukončíme povídání o Máničkách a publiku. Zatímco skupiny obecenstva zmíněné v minulých dílech tohoto malého seriálu byly buď přímo nebezpečné nebo alespoň obtížné, dnešní kategorie jsou zcela neškodné, o to častěji se ale na tancovačkách vyskytují. Jsou to:
9) Hroziči
Hroziči jsou zvláštní skupinou tanečníků rekrutující se zejména z řad fanoušků metalu. Zatímco většina diváků na zábavě tančí ve skupinkách čelem k sobě, snažíc se tak nějak natřásat do rytmu udávaného Máničkami, Hroziči poskakují vždy čelem ke kapele, nejlépe tzv. v první brázdě, přičemž rytmus udávají zdviženou paží, často ještě toto gesto doplní o známého „paroháče“. Celý tanec pak podtrhují mohutné záškuby hlavou, takže dlouhý vlas, který je nezřídka zdobí, zakrývá Hrozičům obličeje. Hroziči jsou vůči svému okolí zcela neškodní, pomineme-li několik ojedinělých případů, kdy se jejich hříva zamotá do ostatních tanečníků nebo strun preludující Máničky.
10) Spáči
I když je diskutabilní, z jakého důvodu vlastně Spáči na zábavy chodí, vyskytují se zástupci této skupiny na každé tancovačce. Svoje síly buď neodhadnou nebo je překračují záměrně, každopádně nad nimi alkohol vítězí poměrně rychle a Spáči skládají hlavu na politou desku stolu, aby zbytek zábavy strávili v mátožném spánku. Spáče je velmi těžké probrat zpět k životu, často se to s koncem zábavy ostatním divákům nepovede a tato nemilá povinnost pak připadá pořadateli.
11) Lovci
Lovci jsou skupinou, která se na zábavě nachází tak trochu omylem, což často potvrdí sami svým odjezdem na nejbližší diskotéku. Lovce vůbec nezajímá, co přítomná kapela předvádí, akce se účastní pouze proto, aby udivovali přítomné slečny svým značkovým oblečením (cena jednoho kusu se často rovná ceně kompletní garderoby všech vystupujících Mániček), vypracovanou muskulaturou a počtem přátel na sociálních sítích. Zejména na ryze vesnických štacích vyzařuje z Lovců zklamání, neboť většina přítomných a patřičně zemitých slečen neodpovídá jejich představám, a tak postávají stranou parketu, upíjejí brčkem nejdražší drink, který lze na zábavě koupit (často je to rum s colou), a vyhlížejí svoje umělohmotné princezny vzhledem připomínající modelky.
12) Lovkyně
I když jsou Lovkyně ženským vydáním Lovců, v některých detailech se od svých mužských kolegů liší. Ne vždycky jsou oblečeny v kvalitní a nákladnou róbu, neboť ženská krása má mnoho rozličných podob, svými přednostmi jsou si ale jisty a od začátku zábavy staví je patřičně na odiv. Snadno mohou propadnout panice – děje se tak v případě, kdy se zábava blíží ke konci a Lovkyně ještě s okázalou nechutí neodmítla dostatečný počet zoufalců žádajících ji o tanec nebo telefonní číslo. Lovkyně se často dostaví na zábavu v doprovodu několika kamarádek, které jí krásou nemohou konkurovat (jakkoli je ženský půvab subjektivním pojmem), hned od začátku tak tímto tahem dokumentujíc, kdo je královnou plesu.
13) Řidiči
Pryč je doba, kdy se za bigbítem cestovalo prostředky hromadné dopravy a po jeho skončení se čekalo na první raní spoje, dnes se většina přespolních diváků dopravuje za bigbítem automobily. Je tedy nasnadě, že určitou část publika pak tvoří řidiči dorazivších vozů, což jsou nevýrazné postavy postávající či posedávající v ústraní, které otráveně usrkávají colu nebo nealkoholické pivo a v podstatě jen čekají, až zábava skončí, oni budou moci naložit do auta své namol zpité kamarády a dopravit je k domovu. Málokterý řidič je schopen chovat se na zábavě tak, jako by neřídil.

Povídání o Máničkách a publiku se nakonec protáhlo na pět článků. Je samozřejmě mnoho diváků, kteří do žádné ze zmíněných skupin nepatří, stejně tak by se ovšem dala nadefinovat i spousta skupin dalších. Máničky si totiž dění pod podiem všímají a mají o svém publiku přehled – jak by také ne, když je publikum tím hlavním motorem ženoucím Máničky k bigbítovému konání.

Otřepaný vtip vypráví, jak se jeden muzikant ptá druhého:
„To ses na tom podiu nebál?“
„Ne. Proč bych měl?“
„Vždyť na tebe všichni hrozili...“