Kdo je to Mánička

Mánička je zvláštní druh živočicha, kterého s bigbítem váže velmi pevné pouto. Pouto, které umí jen těžko definovat, někdy ho tedy nazývá osudem, jindy láskou.

Samotný pojem Mánička vznikl údajně v sedmdesátých letech dvacátého století, doby temnověku, kdy tyto osoby nedbalého vzhledu a nezastřižených vlasů pronásledoval státní aparát, často s vervou ryze středověkou (on měl totiž temnověk druhé poloviny minulého století a skutečný středověk společných až neblaze mnoho inkvizičních metod).

Mánička, to je přesvědčení. Nejde už tolik o vizáž a oblečení, jde právě o ono pouto, které Máničku neustále žene za dalším bigbítem, popřípadě ho donutí tuto kratochvíli tvořit. Ve chvílích podobných záchvatů zapomene Mánička na ženu, děti a práci a s osobami stejně postiženými se zcela odevzdá do náruče bigbítu. Pokud Mánička sama bigbít tvoří, jsou tyto okamžiky častější a intenzivnější.

I dnes lze samozřejmě narazit na Máničky klasické. Tyto jsou v davu snadno rozpoznatelné – jejich hlavy zdobí dlouhý vlas, často s podivnou trvalou (účesy okoukané od heavy metalových legend), jejich džíny jsou mnohokrát seprané a na správných (a často i jiných) místech děravé, jejich džínové bundy zdobí nášivky slavných předáků žánru (v žádném případě by neměli chybět AC/DC a Iron Maiden). Klasická Mánička je bytost skromná, ke štěstí ji stačí pivo a panák lidové kořalky a samozřejmě bigbít. Pokud je piv a panáků poněkud více, ustele si klasická Mánička na stole nebo pod ním.

Být Máničkou, ať už klasickou nebo tou přesvědčenou, je často řehole - okolí se k Máničce chová s despektem a i kdyby měla několik vysokoškolských titulů, bude okamžitě zaškatulkována do spodních šuplíků sociálního náhledu, považována za živel nepřizpůsobivý a možná i nebezpečný. Máničce to ale nevadí, je Máničkou ráda. Možná je to osud, možná láska...