Máničky a hudební nástroje

Aby mohla Mánička tvořit bigbít, potřebuje k tomu hudební nástroj, a to hudební nástroj (tedy krom bicích) elektrifikovaný – stará otlučená španělka, na které Mánička natrénovala cikánské géčko (což není rasistická invektiva, nýbrž běžně používané názvosloví pro zprzněný akord Gdur) těmto potřebám rozhodně nevyhovuje.

A tak Mánička vyrazí do hudebnin, na začátku její kariéry jde většinou o krámek s komisním prodejem použitých nástrojů nebo přímo bazar. Mánička tu dlouhé minuty studuje vystavené kytary a teprve teď si plně uvědomuje dopad přímé úměry mezi jejich vzhledem a cenou. Vyzkoušet některý z vystavených kusů se Mánička stydí, nerada by totiž veřejně předváděla, že zahrát neumí v podstatě vůbec nic. Další zdánlivě nekonečnou dobu tedy Mánička stráví horlivým uvažováním, až nakonec pochopí bezvýchodnost situace a zakoupí nástroj nejlevnější (a samozřejmě nejošklivější). I tak to způsobí větší finanční ztrátu, než Mánička původně předpokládala.

Protože se, jak už bylo zmíněno, jedná o hudební nástroj elektrický, další nezbytnou investicí je zesilovač. I v tomto případě je Mánička nucena upřednostnit cenu před kvalitou, proto první Máničkami vlastněné kousky tedy více než kytarové nebo baskytarové zesilovače připomínají nedomrlé tranzistory. Už značně krvácející rozpočet pak musí unést ještě poslední položku v podobě kabelu, kterým se kytara se zesilovačem propojí.

Mánička vše pod zkoumavým pohledem prodavače zaplatí (poslední stokorunu vyskládá na pult v drobných) a nástroje své bigbítové budoucnosti hrdě odnese k domovu, kde vše zapojí a zapne. Pokud rovnou nevyhoří pojistková skříň, zjistí Mánička, že nástroj nehraje. Následuje zuřivé telefonování a shánění kamaráda, který disponuje pájkou a alespoň částečnými znalostmi elektrotechniky. Tento se dostaví a po několikahodinové kompletní rozborce a sborce kytary i zesilovače uvede obé do provozu. Mánička radostně vezme nástroj do ruky a vyloudí první tón, ten ji ale ihned zmate – zvuk sice vzdáleně připomíná elektrickou kytaru, ovšem k nahrávkám Mániččiných idolů má velice daleko. I tak je ale Mánička spokojena (ono se to nějak doladí, uklidňuje se) a vyrazí sdělit novinku ostatním spoluhráčům.

Pokud je Mánička dostatečně vytrvalá a má štěstí v podobě ostatních Mániček, které bigbítu propadly stejně jako ona, dobere se samozřejmě postupem času lepších a kvalitnějších nástrojů vydávajících zvuk, jaký si Mánička představovala. To je ovšem cesta dlouhá, finančně i časově náročná, lemovaná mnoha omyly a slepými uličkami. A i když Mánička tuto cestu úspěšně absolvuje, nikdy na svůj první nástroj nezapomene – okamžikem prvního úderu do jeho strun se totiž ocitla s bigbítem v tom nejtěsnějším spojení.

Svoji první elektrickou kytaru jsem v roce 1997 koupil za 1.000,- Kč, za stejný obulus jsem ještě téhož dne pořídil i pětiwattový zesilovač s nápisem Marathon. Kytaru jsem záhy shledal v podstatě nenaladitelnou, muka rozladěných pokusů museli moji spoluhráči snášet zhruba půl roku, než je i mne vysvobodil otec formou Ježíška. I přesto kytaru i zesilovač stále mám, obojí samozřejmě stále téměř nepoužitelné, ovšem s velkou citovou hodnotou.
Když jsem o mnoho let později nastoupil do studia na nahrávání kytarových partů se zánovním Gibsonem v ruce, na svůj první nástroj jsem si vzpomněl. Zvukový technik po několika taktech stopnul playback, načež proběhl následující rozhovor:
„Ve druhým taktu ti to neladí. Co to je za akord? H? No, tak to neladí. Měl jsi tu kytaru na seřízení? Jsou udělaný oktávy?“
„Jo.“
„Kolik tě ta kytara stála?“
„Skoro třicet tisíc.“ 
"Já to říkám pořád - tyhle levný kytary prostě nehrajou..."