středa 25. května 2016

Máničky a bedňáci


Jakmile se bigbítová kapela stane lokálně alespoň trochu známou, přestane Máničky bavit pravidelná manipulace s aparátem a začnou se poohlížet po někom, kdo by jim tohle břímě trochu ulehčil. Záhy řady souboru rozšíří figura (nebo figury), kterou muzikantská hantýrka označuje jako bedňáka, trochu ohleduplněji pak zove se tato funkce technik.
Bedňák (nebo technik, chcete-li) je samozřejmě rovněž Mánička, která ovšem neovládá žádný hudební nástroj, a tak ji láska k bigbítu přivede přes pravidelné návštěvy těchto produkcí až do řad některého ze souborů na scéně působících.
Úkolem bedňáka je pochopitelně stěhování a stavění aparátu, postupem času se náplň jeho konání rozšíří o natahování kabeláže, zásobování preludujících Mániček tekutinami nebo třeba pořizování fotodokumentace, těm nejzručnějším je svěřeno i ladění nástrojů. Tyto úkony vykonává bedňák nejlépe na začátku bigbítu, postupem času, jsa ponechán víru zábavy, jeho snaha často upadá a nezřídka se stane, že na konci produkce, kdy by měl unaveným Máničkám nejvíce pomoci s uklízením podia, stává se bedňák nepoužitelný vlivem spotřebovaného alkoholu a je tak do vozu stěhován spolu s aparátem. V tomto případě je mu hned na následující štaci udělena důtka, zjihlý bedňák několik kšeftů seká latinu, načež se celá situace opakuje...
Mezi Máničkami je rozšířena zkazka, že právě bedňáci uloví během bigbítu nejvíce žen. Má to určitou logiku – zatímco preludující Máničky mohou přítomné slečny udivovat pouze svými výkony na podiu (čemuž většina přítomných žen nerozumí nebo nevěnuje pozornost), bedňák je s nimi v přímém kontaktu, přitom ale zůstává obklopen aurou toho, který ke kapele patří. Slečny pak, místo aby čekaly až jimi vyhlédnutá Mánička sleze nad ránem z podia, upřednostní jistotu okamžiku a tedy bedňáka.
Máničky často hudrují, že jsou bedňáci jen přítěží zbytečně napájenou fondem souboru. Není to pravda. Dobrý bedňák sice není moc vidět, když na bigbítu je, o to více ale chybí, když s kapelou nejede. A to jsou chvíle, kdy si teprve Máničky přínos bedňáka uvědomí.
 
Bedňáci to s Máničkami nemají lehké – některé Máničky, tak trochu zamindrákované z faktu, že hrají pouze okresní přebor, rozradostní pocit, že na pomyslném společenském žebříčku bigbítových pseudocelebrit zaujímá někdo ještě nižší postavení než ony, pocit nadřazenosti nad bedňákem pak ventilují jeho zbytečným peskováním a zadáváním úkolů postrádajících logiku. Bedňák toto sice chvíli snáší, ovšem dříve či později dojde k okamžiku, kdy pošle Máničky i jejich ega do patřičných míst. A nutno podotknout, že tak učiní zcela oprávněně a  správně...

středa 18. května 2016

Máničky a cestování


Přestože Máničky nejezdí za bigbítem kdovíjak daleko, je čas strávený na cestě nedílnou součástí jejich konání. Aby se tedy mohly na jednotlivé štace nějak dopravit, potřebují vozidlo nákladní, které pojme všechny zesilovače a bedny.
Zejména v počátcích bigbítové kariéry cestují Máničky prostředky jejichž technická způsobilost k jízdě je mírně řečeno diskutabilní. Jedná se většinou o dodávky nespecifikovaného, zato vydatného stáří, které propůjčí k tomuto účelu jedna z Mániček. Tato přibližovadla mají rozkvetlou karoserii, spotřebu jako malý tank a po cestě je pro všudypřítomný rachot a vrzání v podstatě znemožněna jakákoli debata. Ještě o level výše jsou pak všechny skříňové Avie nebo dokonce vyřazené autobusy, výjimkou není ani přeprava nástrojů na vozíku za osobákem.
Postupem času, tedy s vyšší četností hraní a také cestování, pořídí některá z Mániček vozidlo novější (zřídka se stává, že vůz pořídí kapela společnými silami). Toto je patřičně zvelebeno, vyzdobeno insigniemi souboru a alespoň zpočátku udržováno v čistotě. V drtivé většině případů ale péče o automobil časem upadá, palubní deska a přilehlé prostory zaplní se prázdnými lahvemi, krabičkami od cigaret a obaly od baget. Překročí-li situace únosnou mez (rozuměj není vidět na cestu), svolají Máničky brigádu a vozidlo vyčistí, aby ho mohly během dvou víkendů uvést do stavu naprosto stejného nepořádku. Proto je pro bigbítovou kapelu pravým požehnáním Mánička, která vůz nejen pořídí, ale vytrvale ho i udržuje v čistotě. Pak je možno zřít i přibývající propriety typu navigace, rádia s displayem velikosti malé televize, držáčků na popelníky a jiných podobných nezbytností.
Samo nakládání aparátu do vozu je určitým dobrodružstvím – kapela během své existence nashromáždí poměrně dost různých serepetiček, bez kterých se už na kšeftu nedokáže nebo nechce obejít, z poloprázdného nákladového prostoru se tak stane kopec beden, kufrů a tašek vypadávající zadními dveřmi. Naložit aparát je už v této fázi trochu umění a připomíná to jakousi variaci známé hry Tetris, která je ještě o mnoho veselejší v ranních hodinách, kdy Máničky štaci opouštějí.
Cesty na bigbít jsou většinou záležitostí okresních silnic, v posledních úsecích někdy i místních komunikací nebo dokonce prašných stezek. Rychlost přesunu tedy není (a to i vzhledem k nákladu) nijak závratná. Máničky tráví čas ve voze debatou buď plny radostného očekávání, to v případě cesty na bigbít, nebo unaveného konstatování, to v případě cesty z bigbítu. Zpáteční trasa má ještě další úskalí, ať už je to ona zmíněná únava nebo lesní zvěř vrhající se před automobil zpoza světelných kuželů.
Nedá se říct, že by Máničky cestovaly rády anebo dopravu na štaci nesnášely, berou ji prostě jako součást bigbítu. Když tedy uvidíte před kulturákem zastavit nápisy polepenou dodávku, která po otevření dveří vyplivne do okolí oblaka cigaretového kouře a kolem se začnou rojit podivné existence, vězte, že k vám přijela bigbítová kapela.

Zážitky z cest za bigbítem by vydaly na mnoho článků. Namátkou si vzpomínám, kterak nám cestou do Sušice praskla pneumatika. Rezervu jsme měli, byla ovšem až za tunou aparátu, takže jsme kousek za Švihovem všechno vyložili do prachu odpočívadla, vyměnili kolo a znovu všechno naložili.
Případ, kdy téměř došlo k návratu z bigbítu neobvyklým prostředkem, se udál v Hradci u Stoda. Večírek po zábavě se mírně protáhl a bylo spotřebováno výrazně větší než rozumné množství lihovin. Nejvíce opotřebovanou část souboru napadlo, že z Hradce vede cesta domů i po vodě, čili bychom se mohli dopravit na člunu. K tomu hned přidal svoji trošku do mlýna pořadatel, zhruba ve stejném stavu jako my, který nabídl k propůjčení raft. Naštěstí nás tehdy střízliví řidiči násilím odvlekli do vozů a dovezli domů standardním způsobem. Ale nechybělo mnoho...
Ještě si vzpomínám na zbořenou startovací bránu při návratu z hraní po závodech mopedů... Nebo cestu z Prahy, přes dva bordely, kde jsme zapomněli několik členů výpravy, po jejíž celé délce na zadních sedačkách zpěvák neúnavně zvracel...
A nebo... Raději už ne. Zase příště.


středa 11. května 2016

Máničky a support


Anglické slovo support (znamenající též podporu) je synonymem pro daleko ošklivější české slovo předkapela. I přesto, že se Máničky věnují svým kšeftům, tedy zábavám celovečerním, stane se občas, že vyrazí někomu předskakovat jako support. Děje se tak ze dvou důvodů – buď mají Máničky zájem na této štaci působit i v budoucnu a potřebují se tak pořadateli ukázat, nebo jde o support souboru věhlasnému, což bude později kladně působit v portfoliu bigbítové kapely.
Oproti zábavám, které Máničky obvykle hrávají, má funkce předkapely jistá specifika, a to jak příjemná, tak nepříjemná. K těm příjemným patří rozhodně to, že Máničky na podobný kšeft vyrážejí pouze s takzvanou nástrojovkou, tedy pouze věcmi, které potřebují k samotnému hraní, zbytek aparátu je na místě přítomen a zvuk zajišťuje zvukař hlavní hvězdy večera. Dalším příjemným faktem budiž i to, že se Máničky většinou nemusí obávat o návštěvu – publika se sejde dostatek právě kvůli věhlasu souboru, kterému Máničky předskakují. Tím ovšem výčet kladů v podstatě končí.
Záporů je hned několik. Za prvé je to už zmíněný zvukař – i když jde o profesionála, který svůj aparát bravurně ovládá, bývá často nemilým zvykem, že zvuk je předkapelám tak trochu schválně przněn, aby poté hlavní program večera patřičně vynikl. Žádný ze zvukařů tento fakt samozřejmě nepřizná, všichni se holedbají tím, že oni předkapely takzvaně nestřílí, neboť by si tím poškodili svoje renomé, málo z nich se tak ovšem zachová (někdy i vlivem tlaku hlavních protagonistů – „Proč je pouštíš tolik?“...). O to více si Máničky po nabytých zkušenostech váží zvukařů, kteří svému tvrzení dostojí a nejen že Máničkám vyhoví a připraví jim slušný zvuk na podiu, ale návdavkem pustí i slušný zvuk mezi publikum.
Druhým záporem je pro Máničky fakt, že support trvá většinou čtyřicet pět minut až hodinu, což je doba krátká a Máničkám se zdá, že jen co se rozehrají, musí podium opustit. A pokud diváci reagují kladně a vyjadřují Máničkám podporu, mrzí to o to více. Jedná se však o logickou podstatu celého supportu a pokud Máničky chtějí někomu předskakovat, musí být s tímto smířeny.
Třetí zápor představuje finanční ohodnocení. I když už jsme si v jednom z minulých povídání jasně řekli, že bigbít se dělá pro lásku k němu a nikoli pro zisk, přece jen je třeba pokrýt náklady alespoň na cestu a občerstvení, což se v případě supportu skoro nikdy nepodaří, neboť předskakovat se jezdí v podstatě zadarmo (neb to má být pro Máničky čest).
Čtvrtým záporem bývá velmi často chování hlavních protagonistů, kteří, patřičně namyšleni, častují Máničky pohrdlivými úsměvy a komentáři, zdůrazňujíce tak svoji pozici v programu a připomínajíce Máničkám jejich mrzký úkol. I když i tento fakt v podstatě vychází z logiky supportu, je nasnadě, že i věhlasný interpret se ke svému okolí může chovat s jistou dávkou slušnosti a tolerance a ne jako sebestředný idiot.
I přes výše zmíněné se Máničky občasných předskakování účastní, příkoří s tím spojená snáší a v podstatě si tyto výlety mimo všední rutinu bigbítových zábav užívají. Některé z nich tajně závidí slavnějším souborům, některé se snaží pochytit, jak se to ve vyšší lize dělá, některé si jedou prostě zahrát a ostatní s tím spojené vůbec neřeší. Jednou se totiž může stát, že v pozici hlavního protagonisty večera stanou právě Máničky, jejichž supportem se stane nějaký začínající soubor. V podobných chvílích některé Máničky jaksi pozapomenou na vlastní zkušenosti s předskakováním a všechny uvedené zápory dají své předkapele sežrat úplně stejně, jako je musely spocívat samy. Možná si tím léčí svoje pošramocená ega, možná jen začínající kapelu připravují na fakt, že takhle to se supportem prostě obvykle bývá.
 
Za dobu trvání mé bigbítové kariéry jsem s různými soubory předskakoval už leckomu a vysledoval fakt, že vždycky je to otázka jakési lidskosti – i v první lize je spousta muzikantů, kteří se k těm méně známým nebo úplně neznámým chovají s respektem. Naopak je spousta těch, kteří by první ligu rádi hráli, zatím si ale osvojili pouze hvězdné manýry. Platí tak, že ego hraje významnou roli na všech úrovních bigbítového konání a rovněž platí, že blb zůstane blbem, ať už hraje první ligu nebo okresní přebor.

pátek 6. května 2016

O blogu: 1. Jak Máničky vznikly


Kdysi dávno dostala se mi do rukou knížka Petra Rímského Ze života muzikantského, ještě během odpoledne jsem útlý svazek přečetl a náramně se bavil.
„Výborný. Chtělo by to napsat něco podobnýho, ale o bigbítu,“ říkal jsem druhý den sestře, která mi knížku přinesla, narážejíc tak na fakt, že se Rímského povídání točí hlavně kolem folkařů. Už tehdy jsem aktivně hrál a nadšení z knihy mi dokonce postrčilo k pár poznámkám. Jsem ale z principu líný a většinu podobných námětů nechám kolem sebe projít takřka bez povšimnutí.
Teprve začátkem roku 2016, kdy měla kapela poměrně dlouhou pauzu, jsem několik načrtnutých zkazek objevil při marné snaze uspořádat si archiv textů – v archivu zůstal nehorázný nepořádek a já naklepal první Máničky. A začalo mě to neskutečně bavit, hned první den do sešitu přibyly další stránky s poznámkami. Jako všechny texty, které ze mě vypadnou, nechal jsem i první dva díly Mániček asi týden uležet a pak je přednesl svým nejbližším, v tu chvíli už složka v Commanderu obsahovala tři další statě a já měl nejasnou představu o jejich prezentaci pomocí blogu. I tohle jsem nějaký čas zvažoval – jako nepříteli sociálních sítí mi to tak trochu nevonělo, nakonec jsem ale právě tuhle formu přijal a omlouvám si to principem knížky vydávané na pokračování...
Při psaní Mániček znovu zažívám všechny popisované eskapády a taškařice, každý článek má reálný základ prožité zkušenosti nebo zkušenosti sdělené některým spoluhráčem. Podle statistik sledovanosti a ohlasů (ať už těch skromných v komentářích na blogu, nebo mailech a textovkách) soudím, že se bavím nejen já – snad to tak bude i dál.

S psaním Mániček jsem oproti blogu zatím v dost velkém předstihu, zpravidla je nový článek umístěn na server už v pondělí s nastavením data zveřejnění na středečních 8.00 ráno. Některým čtenářům se stává, že se jim nové články na hlavní straně nezobrazují – pokud je to i Váš případ, zanechte mi noticku v komentářích. Jsem sice prachbídný ajťák a nesnáším kontakt s jakoukoli softwarovou podporou (neb záhy odhalí, jak málo o tématu vím), i tak bych se pokusil problém vyřešit.

Ve středu si můžete, tradičně, přečíst další díl Mániček.


středa 4. května 2016

Máničky a zvukař


Zvukař je pán, drží totiž v rukou veškerou moc nad konáním Mániček na podiu. I dobrou kapelu dokáže špatný zvukař učinit téměř neposlouchatelnou, naopak z kapely průměrné udělá dobrý zvukař těleso sklízející ovace (kapele špatné však v zásadě nepomůže ani zvukařský pánbů).
Po prvních pokusech, kdy se Máničky snaží ozvučit zábavu samy a ovládají všechny poměry z podia, načež zjistí, že je to slepá ulička, začnou se poohlížet po někom, kdo by mixážní pult obsluhoval z pozice standardní, tedy naproti preludujícím Máničkám téměř na druhém konci sálu. Jelikož už mají Máničky základ aparátu pohromadě, je do souboru přijat zvukař.
Zvukař je zvláštní figura, přesvědčením samozřejmě rovněž Mánička, která tráví většinu času na bigbítu sehnuta nad pultem s mnoha tlačítky a kroutítky, tváříc se přitom, že technice před sebou na stole rozumí, což však není vždycky úplně realita. Rozhodně ale zvukař ví o všech těch hejblátkách více než Máničky a právě proto se i Máničky tváří, jakoby zvukař aparát dokonale ovládal.
Máničky mají se zvukařem obecně zvláštní vztah. Je-li zvukař členem souboru a absolvuje s Máničkami většinu kšeftů, je mu dávána za vinu každá závada, a to i ta, kterou prokazatelně nemohl způsobit. Dojde-li například některé z Mániček baterie ve vysílači a její nástroj přestane hrát (nebo jí nefunguje bezdrátový odposlech), začne tato rozhazovat rukama a vysílá směrem ke zvukaři zlostné pohledy, aniž by ji vůbec napadlo, že chudák zvukař nemá s výpadkem signálu zhola nic společného. Na druhou stranu jsou ale chvíle, kdy Máničky na zvukaře zuřivě gestikulují oprávněně, neboť tento, většinou pod vlivem alkoholu, pojme myšlenku, že výsledný zvuk během produkce vylepší, a začne následně kroutit vším, co mu v pohnutém stavu přijde pod ruku. Poměry v odposlechových reproduktorech, pečlivě nastavené během zvukové zkoušky, se tak Máničkám během několika vteřin úplně změní, Máničky se na podiu neslyší a hraní se pro ně stane značně nepohodlné. Hned o následující pauze zvukaři řádně vyčiní, ten knoflíky na mixu nějak porovná, aby je hned během další série opět nazdařbůh roztočil... V takových případech pak dochází k hádkám mezi Máničkami a zvukařem, který je obviňován, že jim to dělá schválně a vykazován do patřičných míst.
Jiná situace nastává v případě, že se Máničky zúčastní nějakého festivalu, kde zvučí zvukař externí zastřešující celou akci. Tito zvukaři jsou většinou profesionálové, svůj výkonný aparát zcela ovládají a když je tedy Máničky za výsledný zvuk trochu podlézavě chválí, je to v podstatě po právu. Potíž nastane, když festival uspořádá několik nadšenců z Dolní Lhoty, jimž Jarda ze sousedství slíbí, že akci bez problémů ozvučí, čemuž spolek pořadatelů uvěří, neboť Jarda už dvakrát pořádal v sokolovně diskotéku, kde to z toho gramofonu mocně hulil, a má ve své Škodě 120 zdaleka nejsilnější repráky z okolí. Posléze se ukáže, že právě tyto reproduktory Jarda ze své Škodovky vyjmul, propojil špatně uzemněným kabelem, a za pomoci dvou plastových mikrofonů, které dostal v Tescu při nákupu nové věže, se chystá ozvučit pětičlennou bigbítovou kapelu. Je na bíledni, že výsledek je skličující, rozezlené Máničky častují zpoceného Jardu nevybíravým výrazivem a pořadatelům vyhrožují zrušením vystoupení (což nakonec neudělají, neboť kšeft je kšeft). Podobní Jardové by se tudíž měli dál věnovat domácímu tuningu dávno nevyráběných vozů tuzemských automobilek a od zvučení čehokoli se držet co nejdále.

Zvukař samozřejmě ví, že Máničky považují samy sebe za hlavní hvězdy a prodejní artikl bigbítového souboru, stejně tak ví, že na něj Máničky občas polohlasem nadávají (to když je nutí ztlumit jejich řvoucí pódiové zesilovače) a že závidí lepší zvuk a mohutnější aparát věhlasnějším souborům. Tohle všechno zvukař ví, dál ale shrben nad řadami tlačítek trpělivě snáší všechna příkoří své profese, protože zároveň dobře ví, že on je pán...

Další povídání, tentokrát o vzniku Mániček a tohoto blogu, si můžete přečíst netradičně v pátek.