Máničky a letní štace

Zhruba v průběhu května nastává Máničkami velmi oblíbená část bigbítové sezóny – hraní venku. Na toto období se Máničky těší, tancovačky pod širým nebem jsou nejhezčí částí zábavového roku, a to i přes určitá specifika, která s sebou neodmyslitelně nesou. Podobný bigbít dá se uspořádat v podstatě kdekoli, jako podium nezřídka slouží nákladní přívěs, navršené palety nebo pouze větší stan, spousta zavedených parketů je pak pro tyto účely vybavena takzv. hrací budkou postavenou právě pro tento záměr. Pořadatel tedy výše zmíněné doplní několika stany s pípou a grilem a improvizovaný amfiteátr je na světě.

Nejdůležitějším faktorem podobných kratochvílí je samozřejmě počasí. Pokud je klima bigbítu nakloněno, sejde se publikum zpravidla v hojnějším počtu než by tomu bylo v místním kulturáku. Houfy diváků přicházejí řádně vyletněny, mikiny nebo svetry přehozeny přes ramena jako obranu proti očekávanému nočnímu chladu, netřeba podotýkat, že vlivem zábavové únavy na ně často vůbec nedojde. V horším případě se v den konání tancovačky už od rána honí po obloze mohutná mračna, Máničky i pořadatelé sledují všechny meteoradary a internetové předpovědi, zároveň se spekuluje, zda-li se bude hrát. Ve vzácných případech má pořadatel v záloze sál, kde může bigbít v případě nepřízně počasí proběhnout, často se ale hraje v dešti a nebo je zábava zrušena. Máničky tedy v období letních štací nakládají kromě všech beden a udělátek ještě dostatečné množství rozličných plachet a igelitů, kterými pak chrání části aparátu vodě vystavené. Pokud je ovšem příchozí déšť z kategorie přívalových, tyto ochranné prostředky nijak nepomohou, aparatura je v okamžiku zavalena vodní lázní a jediné řešení je všechno odpojit od přívodu elektřiny a doufat, že tak bylo učiněno včas.

I když zábava proběhne ve vlahém letním večeru, potýkají se Máničky následně s ranním chladem a rosou. Při nakládání aparátu se tedy krom plachet pro ochranu beden vyrojí ještě množství tašek nebo baťůžků, jejichž útroby skrývají další vrstvy oblečení použité zejména při balení aparátu po zábavě. Zmíněná rosa pak způsobí nezaměnitelnou oslizlost většiny kabeláže, proto Máničky často přibalují na letní štace i pracovní rukavice.

Počasí může způsobit Máničkám i opačný problém, to v případě přízně přehnané. Spousta letních akcí začíná už odpoledne, Máničky tak vstupují na podium v ukrutném vedru umocněném sálající elektrotechnikou, všechna podia jsou v takových případech jako na potvoru přímo proti slunci. Pod preludujícími Máničkami je pak možno spatřit množství loužiček tvořených potem nemluvě o ždímatelnosti jejich svršků.

Období letních štací je kladně přijímáno i zvukařem souboru. Ten má sice v případě deště více věcí k ochraně před vodou, na druhou stranu mu otevřený prostor zpříjemňuje práci se zvukem, narozdíl od většiny kulturáků se nemusí prát s různými odrazy, zpětnými vazbami a jinými akustickými záludnostmi. Lebedící si zvukař je také občas upozorněn pořadatelem, aby to trochu stáhl, neboť si na přílišný hluk stěžují odpůrci bigbítu z druhého konce vesnice, kteří toto veselí nechápou a jsou dorazivšími decibely omezováni při sledování oblíbených seriálů.

Máničky mají venkovní bigbíty rády. Vrtochy počasí berou jako jejich nedílnou součást, která přispívá k dobrodružnému nádechu podobných výletů. Vydařená letní zábava má v sobě neopakovatelnou atmosféru, chemii jisté uvolněnosti a bezprostřednosti okamžiku. Proto se Máničky těší až na konci května opustí zakouřené kulturáky a na tři měsíce je vymění za všechny ty plácky, fotbalové hřiště a náměstíčka - na všech těchto místech se totiž bigbítu daří, což je pro Máničky pochopitelně smyslem jejich konání.

V rejstříku prožitých bigbítů mám za ty odehrané roky snad všechny možné klimatické jevy, od neuvěřitelné zimy, kdy to vypadalo skoro na sníh a při balení aparátu byly teploměry na nule, přes úmorná vedra, kdy jsem se spálil o kytarový zesilovač a chudák zvukař chladil odposlechy vlhkými hadry, až po lijáky a vichřice, které nám vypláchly aparát a zbořily půlku pořadatelem připravených stanů. V počátcích souboru jsme, jako všechny Máničky, v den bigbítu od rána sledovali počasí a nadávali na případný déšť, dlouho nám trvalo, než jsme se z nezvratností počasí smířili a pochopili, že s tím nic neuděláme (volíme patrně špatné partaje, které větru a dešti poručit neumí). Určité hrdinství se nám občas vymstilo obětováním několika kusů zničené techniky – pamatuji si, jak jsem na jednom deštivém bigbítu, kdy jsme hráli pro čtyřicet lidí v pláštěnkách, prohlásil, že se zastrašit nedáme a hrajem než to shoří. Druhý den jsem pak sháněl otevřené hudebniny, abych doplnil zničené kytarové vybavení a další večer mohl vůbec svůj nástroj zapojit...