Známé pořekadlo praví: „Mám
hlad jako herec.“ Nechme stranou, proč a jak toto rčení vzniklo, zkonstatujme
pouze, že herec a muzikant jsou profese příbuzné a tak se tedy toto úsloví dá
bez problémů aplikovat i na hudebníky. A u hudebníků bigbítových platí
dvojnásobně.
Máničky jedoucí na kšeft
opouštějí teplo svých domovů kolem páté hodiny odpolední, aby se stihly na
místo večerní štace dopravit, vyložit a postavit aparát, provést zvukovou
zkoušku a odehrát čtyř až pěti hodinovou zábavu. V tomto časovém úseku, až
na skromné výjimky, nepozřou Máničky ani sousto, čili ke konci zábavy už, slovy
klasika, hlady šilhají.
Jakmile Máničky vyprodukují
poslední tón a zábava skončí, nastanou spekulace, zda-li večeři (což je samo o
sobě označení dosti diskutabilní, vzhledem k tomu, že se tato krmě podává
kolem druhé hodiny raní) spocívat hned nebo až po zabalení a naložení beden.
Štaci od štace se pořadí zmíněných úkonů liší, nicméně faktem zůstává, že
Máničky vyberou jeden ze stolů, který i po tancovačce zůstal použitelný, načež
bleskově pozřou pořadatelem nabídnutou dobrotu (vzhledem k velikosti hladu
jde o dobrotu téměř ve všech případech).
Tradiční bigbítovou
potravou je guláš servírovaný s chlebem a cibulí, Máničky ho během své
kariéry ochutnají snad ve všech podobách a myslitelných skupenstvích. Hned
v závěsu za gulášem stojí v žebříčku na bigbítu nejčastěji požívaných
pochutin klobása či jiná uzenka opečená na grilu. Tuto krmi podávají pořadatelé
častěji v letních měsících, kdy se hraje venku a grily zásobují svými
produkty i hladové publikum. Nezřídka se také Máničky setkávají
s chlebíčky, řízky nebo obloženými talíři.
Jedná-li se o štaci, kde
pořadatel večeři nepodává, naskáčou hladové Máničky po zabalení aparátu do
dodávky a vydají se hledat nejbližší benzínovou pumpu, kde doslova zplundrují
regál s bagetami, ty obzvláště nenažrané jsou schopné dát tuto kratochvíli
dvoukolově. Přejedené a unavené pak postávají Máničky u kulatého stolku a
debatují nad kávou z automatu o tom, jak se jim před chvíli skončené hraní
povedlo a jak jim ostatní soubory nesahají ani po kotníky.
Některé Máničky, snad
vlivem trémy, nejsou schopny v den zábavy pozřít v podstatě nic, tato
pozdní večeře je tedy jejich prvním pořádným jídlem. Podle toho také jejich
přístup k večeři vypadá – i piraňa chová se při jídle kultivovaněji.
Množství těmito Máničkami spotřebovaného proviantu je pak dech beroucí – během
několika minut zmizí v jejich útrobách solidní rodinný oběd.
Jakkoli by se mohla zdát
jednotvárnost bigbítového jídelníčku monotónní a únavná, opak je pravdou –
Máničky nepohrdnou v podstatě žádnou nabídnutou stravou a většinu těchto
nočních obžerství si užívají. Často lze tedy zaslechnout následující rozhovor:
„Kde hrajeme příští
sobotu?“
„Ve Lhotě.“
„Tam se těšim, tam maj výbornej
guláš...“
Po dobu trvání mé
bigbítové kariéry jsem nad ránem jedl už ledacos, v ojedinělých případech
to byly gastronomické omyly, většinou převažovaly pokrmy lahodné (už výše je
zmíněn hlavní důvod tohoto pocitu – hlad, nejlepší kuchař). Občas jsme se
setkali i s vyloženě precizní přípravou muzikantské večeře, to když nám
byla servírována svíčková s knedlíkem nebo steaky se šťouchanými brambory.
Co se guláše týče, vytvořili jsme v souboru dokonce jakousi interní
stupnici, podle které je každý vzorek zhodnocen v rozmezí jednoho až
deseti bodů, kdy deset je absolutní maximum, neuvěřitelná dobrota, „ráj
v hubě“. Nutno podotknout, že nejnižší udělená známka byla trojka (i
přesto jsme tuto podivnou tekutinu vydávanou za guláš hladově pozřeli),
nejvyšší desítku dostal zatím pouze jeden z gulášů, tmavý a pekelně dobrý
vzorek servírovaný vyhládlému tělesu po nedělní velikonoční zábavě
v Ledcích. V hodnocení gulášů jsme celkem zodpovědní, při večeři nad
známkou pečlivě uvažujeme a debatujeme, pouze bubeník to laxně odbude
konstatováním, že podávaný guláš je sice dobrý, ale jeho táta dělá rozhodně
lepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat