středa 3. srpna 2016

Máničky a proviant


Známé pořekadlo praví: „Mám hlad jako herec.“ Nechme stranou, proč a jak toto rčení vzniklo, zkonstatujme pouze, že herec a muzikant jsou profese příbuzné a tak se tedy toto úsloví dá bez problémů aplikovat i na hudebníky. A u hudebníků bigbítových platí dvojnásobně.
Máničky jedoucí na kšeft opouštějí teplo svých domovů kolem páté hodiny odpolední, aby se stihly na místo večerní štace dopravit, vyložit a postavit aparát, provést zvukovou zkoušku a odehrát čtyř až pěti hodinovou zábavu. V tomto časovém úseku, až na skromné výjimky, nepozřou Máničky ani sousto, čili ke konci zábavy už, slovy klasika, hlady šilhají.
Jakmile Máničky vyprodukují poslední tón a zábava skončí, nastanou spekulace, zda-li večeři (což je samo o sobě označení dosti diskutabilní, vzhledem k tomu, že se tato krmě podává kolem druhé hodiny raní) spocívat hned nebo až po zabalení a naložení beden. Štaci od štace se pořadí zmíněných úkonů liší, nicméně faktem zůstává, že Máničky vyberou jeden ze stolů, který i po tancovačce zůstal použitelný, načež bleskově pozřou pořadatelem nabídnutou dobrotu (vzhledem k velikosti hladu jde o dobrotu téměř ve všech případech).
Tradiční bigbítovou potravou je guláš servírovaný s chlebem a cibulí, Máničky ho během své kariéry ochutnají snad ve všech podobách a myslitelných skupenstvích. Hned v závěsu za gulášem stojí v žebříčku na bigbítu nejčastěji požívaných pochutin klobása či jiná uzenka opečená na grilu. Tuto krmi podávají pořadatelé častěji v letních měsících, kdy se hraje venku a grily zásobují svými produkty i hladové publikum. Nezřídka se také Máničky setkávají s chlebíčky, řízky nebo obloženými talíři.
Jedná-li se o štaci, kde pořadatel večeři nepodává, naskáčou hladové Máničky po zabalení aparátu do dodávky a vydají se hledat nejbližší benzínovou pumpu, kde doslova zplundrují regál s bagetami, ty obzvláště nenažrané jsou schopné dát tuto kratochvíli dvoukolově. Přejedené a unavené pak postávají Máničky u kulatého stolku a debatují nad kávou z automatu o tom, jak se jim před chvíli skončené hraní povedlo a jak jim ostatní soubory nesahají ani po kotníky.
Některé Máničky, snad vlivem trémy, nejsou schopny v den zábavy pozřít v podstatě nic, tato pozdní večeře je tedy jejich prvním pořádným jídlem. Podle toho také jejich přístup k večeři vypadá – i piraňa chová se při jídle kultivovaněji. Množství těmito Máničkami spotřebovaného proviantu je pak dech beroucí – během několika minut zmizí v jejich útrobách solidní rodinný oběd.
Jakkoli by se mohla zdát jednotvárnost bigbítového jídelníčku monotónní a únavná, opak je pravdou – Máničky nepohrdnou v podstatě žádnou nabídnutou stravou a většinu těchto nočních obžerství si užívají. Často lze tedy zaslechnout následující rozhovor:
„Kde hrajeme příští sobotu?“
„Ve Lhotě.“
„Tam se těšim, tam maj výbornej guláš...“

Po dobu trvání mé bigbítové kariéry jsem nad ránem jedl už ledacos, v ojedinělých případech to byly gastronomické omyly, většinou převažovaly pokrmy lahodné (už výše je zmíněn hlavní důvod tohoto pocitu – hlad, nejlepší kuchař). Občas jsme se setkali i s vyloženě precizní přípravou muzikantské večeře, to když nám byla servírována svíčková s knedlíkem nebo steaky se šťouchanými brambory.
Co se guláše týče, vytvořili jsme v souboru dokonce jakousi interní stupnici, podle které je každý vzorek zhodnocen v rozmezí jednoho až deseti bodů, kdy deset je absolutní maximum, neuvěřitelná dobrota, „ráj v hubě“. Nutno podotknout, že nejnižší udělená známka byla trojka (i přesto jsme tuto podivnou tekutinu vydávanou za guláš hladově pozřeli), nejvyšší desítku dostal zatím pouze jeden z gulášů, tmavý a pekelně dobrý vzorek servírovaný vyhládlému tělesu po nedělní velikonoční zábavě v Ledcích. V  hodnocení gulášů jsme celkem zodpovědní, při večeři nad známkou pečlivě uvažujeme a debatujeme, pouze bubeník to laxně odbude konstatováním, že podávaný guláš je sice dobrý, ale jeho táta dělá rozhodně lepší.

Žádné komentáře:

Okomentovat