Máničky a publikum (1.)

Publikum je alfou a omegou veškerého bigbítového konání – pro publikum se Máničky lopotí ve zkušebně, pro publikum vymýšlejí nové písně, pro publikum hrají. A samozřejmě mají publikum rády, stejně tak mají rády jeho kladná hodnocení předvedené show (ta záporná Máničky opomíjejí s konstatováním, že dotyčný kritik je blb a nerozumí tomu).

Když Máničky vyjíždějí na kšeft, trnou v blaženém očekávání, v jakém počtu se diváci sejdou. Po cestě Máničky debatují o faktorech, které mohou kvantitu publika ovlivnit, často zároveň s tím tipují počet diváků na večerní tancovačce. Někdy to samozřejmě vede ke zklamání, to když je účast slabá a ještě k tomu vlažná a netaneční. I tak se ovšem Máničky snaží předvést výkon, za který je i ta hrstka zúčastněných pochválí. Na vrcholu blaha se pak Máničky nacházejí v případech, kdy se dostaví tzv. „plný dům“, parket se naplní s prvním úderem Máničky bubenice a diváci ještě dlouho po doznění posledního tónu vyžadují přídavek.

Spolu s tím, jak pomyslná (a diskutabilní) sláva souboru roste, vídají Máničky na zábavách některé diváky opakovaně. S většinou z nich se postupem času seznámí, pauzy mezi hraním pak občasně tráví v rozhovoru s těmito příznivci – jejich opakovaná účast na bigbítu je neklamnou známkou, že se jim konání Mániček zamlouvá. Takové diváky mají Máničky obzvláště v oblibě a jejich přízně si náležitě považují. Co se bigbítu týče, není pro Máničky nic příjemnějšího, než mezi zvukovou zkouškou a začátkem vystoupení sledovat přicházející publikum, tedy v případě jeho hojnosti, sem tam pak prohodit letmý pozdrav nebo mávnout na někoho z těch známých. Pravým protipólem jsou pak chvíle, kdy se začátek tancovačky nezadržitelně blíží a sál zatím téměř zeje prázdnotou – Máničky snad každou minutu kontrolují hodinky a vzájemně se ujišťují, že se to určitě sejde.

Bigbít se bez publika dělat nedá, ostatně jako jakákoli jiná forma kulturní (či nekulturní) prezentace. Máničky to vědí, považují proto za velké štěstí, že zrovna jejich kapela se hřeje v divácké přízni a chvíle, kdy je tato slabší, snaží se překonat ještě usilovnější snahou jak na podiu, tak mimo něj. Publikum je totiž skutečně alfou a omegou veškerého bigbítového konání.

Každá bigbítová kapela má jiná očekávání co se počtu na zábavu dorazivších diváků týče. U nás v souboru považujeme sedmdesát diváků za návštěvu slušnou, všechny cifry nad sto za návštěvu hezkou a všechny cifry nad sto padesát za návštěvu výbornou. K měření kvantity publika používáme tzv. konstantu návštěvnosti, kterou zpěvák našeho tělesa stanovil na dvasta (ano, přesně v tomto znění) – dostaví-li se tedy na tancovačku sto diváků, definujeme to jako polovinu z dvasta... I podobné kraviny jsou nedílnou součástí bigbítového života...

I když mají Máničky publikum rády a přejí si, aby na tancovačky chodilo v co největším počtu, nacházejí se v řadách diváků i existence, jejichž účast by Máničky klidně oželely, neboť působí rušivě až nebezpečně. Na tyto jedince se blíže podíváme příští týden v druhé části článku Máničky a publikum.