středa 26. října 2016

Máničky a nahrávání: 2. Takové to domácí míchání...


Zatímco většina souboru sedí v nálevně, kde oslavuje úspěšné dokončení nahrávání, úzká skupina za nahrávku odpovědných Mániček (zpravidla jedna nebo dvě) sedí nešťastně u počítače a snaží se ovládnout nepřeberné množství funkcí nahrávacího softwaru. Marně...
Teprve teď se totiž v naprosté nahotě ukáže, že zaznamenat všechny zvuky bylo věcí jednou, ovšem sesadit je v nějaký vyvážený a dobře hrající celek je věcí zcela jinou. Máničky pověřené mixem nahrávky tak nešťastně otevírají jeden plug-in (což je další část softwaru pracující v prostředí nahrávacího programu) za druhým, namátkou kroutí všemi těmi kolečky a posuvníky, aniž by alespoň trochu tušily, co který ovládací prvek dělá. Páchají tak jednu chybu za druhou, což zjistí teprve po několika letech a pouze za předpokladu, že ve snaze ovládnout nahrávací techniku vytrvají. Zatím tomu tak samozřejmě není, Máničky tedy v potu tváře vyprodukují něco, čemu sice říkají mix, ovšem nahrávkám, které jsou zvyklé poslouchat, se tento tvar nepřibližuje ani vzdáleně. Další a další pokusy s ovládacími prvky softwaru vedou ovšem spíš ke zhoršení už nijak oslnivého výsledku, proto Máničky prohlásí mix za hotový a s obavami sezvou zbytek souboru k posouzení jejich díla.
Hned záhy se ukáže, že obavy nebyly zcela liché – Máničky, které se míchání neúčastnily, mají o výsledné podobě nahrávky jisté představy (nabyté samozřejmě poslechem nejnovějších studiových počinů první ligy), které se s výsledkem dosti rozcházejí. Zklamání je všeobecné, nastává tedy fáze, kdy začne i zbytek Mániček do mixu lidově řečeno kafrat. Znovu se tak otevírají všechny softwarové moduly záznamového programu, znovu se kroutí všemi kolečky, aniž by někdo tušil, k čemu slouží, znovu se tahá za všechny šavle mixážního pultu. Výsledkem je nahrávka, která je o něco jiná, než byla původní verze. Nelze ovšem říct, že je lepší, nasnadě je spíše sousloví jinak zmršená...
Po několika dalších kolech rádoby zasvěcených debat se Máničky kolektivně rozhodnou, že už nahrávce věnovaly veškerou péči (což je samozřejmě nesmysl) a že je čas vypustit dílo do světa. Přichází tedy chvíle manufaktury – jedna Mánička vypaluje CD, druhá tiskne obaly, třetí je řeže a skládá, čtvrtá všechny zmíněné prvky kompletuje. Štůsek hotových cédéček utěšeně roste, Máničky tedy nelení a domluví křest jejich nového dítka. A i když pořízený záznam nedosahuje zcela kvalit, ve které Máničky doufaly, stále jsou přesvědčené, že se po nové desce hned na první zábavě zapráší.

Za první desku, kterou jsme doma na koleně smíchali a vypálili, se dneska upřímně stydím – ne co se týče materiálu, jsou tam koneckonců songy, které kapela obehrává dodnes, zvuk je ovšem více než příšerný. Možná že jsme tenkrát tušili, že existuje jakési stereo, na nahrávce jsme ho ovšem nasimulovat nedokázali, ta hraje v monu, čímž jsme se vrátili o několik desítek let zpátky... A to byl jen začátek.
Teprve s dalšími deskami, které jsme točili v profesionálních studiích, jsme kousek po kousku skládali mozaiku všech nasekaných chyb a alespoň trochu pronikli do procesu nahrávání.

středa 19. října 2016

Máničky a nahrávání: 1. První pokusy


Jsou-li Máničky dostatečně vytrvalé a jejich soubor tak přežije všechny krize, nastřádají postupem času dostatek vlastních opusů, které na tancovačkách pravidelně obehrávají, některé z nich už publikum dokonce vyžaduje. Tak tedy začnou Máničky snít o zaznamenání svých písní na běžně dostupná a šiřitelná média. Tento krok vnímají jako jakousi definitivu, zvěčnění svých výtvorů, potvrzení toho, že všechna příkoří, kterými prošly, měla nějaký smysl.
Rozčarování přijde velmi brzy, to když Máničky zjistí, jakou investici by obnášela návštěva seriózního nahrávacího studia. Dají tedy hlavy dohromady, přečtou si dva články na internetu, stáhnou něco nelegálního softwaru a rozhodnou se – natočíme si desku samy a zadarmo. Nápad je to jistě odvážný, nutno ovšem poznamenat, že technici a inženýři v nahrávacích studiích nepožadují zmíněné částky pro nic za nic – nahrávání desky je proces poměrně složitý a časově náročný, na což, kromě jiného, Máničky záhy přijdou.
Ovládání nahrávacího počítače chopí se tedy Mánička technicky nejzdatnější, nejlépe ta, který záznamový software už alespoň jednou v chodu viděla, popřípadě přečetla o článek více než zbytek souboru. Kde chybí znalosti, nechybí nadšení, Máničky odhodlaně plní počítač novými a novými zvukovými daty páchajíc při tom snad všechny chyby, kterých se lze v tomto konání dopustit. Zatím ale stále podléhají klamnému pocitu, že všechno „jede jak má“ – pořízené stopy vydávají přibližně ten zvuk, který nahrávaná Mánička při záznamu vyluzovala, navíc je vždycky po ruce poučka „To opravíme při mixu“ (což je proces, kdy studiový zvukař všechny nahrané stopy smíchá do poslouchatelného a vyváženého celku, a také je to proces, který je jednou z nejsložitějších zvukařských disciplín).
Máničky se vesele plácají po zádech, vzájemně chválí své výkony a smějí se, jak celý nahrávací byznys obelstily. Všeobecná euforie vede k tomu, že nazpívat sbory přijdou i technici a bedňáci, kteří se falší svého projevu netají, ovšem po třech panácích i oni nabudou potřebného odhodlání.
Když jsou zaznamenány všechny nástroje a pěvecké party, vymyslí některá z Mániček ještě fór, který by mohl plánovanou desku otevírat nebo zavírat. Točí se tak ještě zvuky vylévané vody, opileckého blábolení, pískání, hýkání... Poté, co už ani jednu Máničku nenapadne nic, co by ještě mohl soubor zaznamenat, prohlásí Máničky nahrávání za uzavřené, mícháním materiálu pověří onu kolegyni, která s počítačem celou dobu pracovala, a odeberou se do nálevny, kde vše řádně oslaví. Zatím stále žijí v představě, že z počítače po smíchání nahraných zvuků vypadne CD „jako mají Kabáti“, po kterém se hned na první tancovačce zapráší.

Jako by to bylo včera, tak jasně vidím, jak jsme postavili do jedné plzeňské kanceláře počítač a během víkendu nahráli „desku“. Nutno podotknout, že před tím jsme už všichni ve studiu byli, právě proto jsme se rozhodli pro svépomocné řešení, nikoho z nás totiž nebavila kritika zvukaře a neustálé pokyny, jak a co máme dělat. Velmi brzy jsme pochopili, že měl pravdu, to už ale byla kancelářská nahrávka v oběhu.

středa 12. října 2016

Máničky a pauzy


Velmi aktuálním jevem u mnoha kapel zejména z ligy první (děje se tak ovšem i v soutěžích pralesních) je vyhlášení pauzy, tedy určitého období, kdy se kapela stává neaktivní. Většina těchto těles zdůvodňuje tento krok únavou, potřebou načerpat síly, popřípadě nutkáním tvořit nový materiál. Často se jedná o kapely, jejichž koncert trvá přibližně půldruhé hodiny a kterým podium postaví a připraví tým zkušených techniků, notabene je hraní nezřídka jejich obživou.
„Jaká únava?“ ptají se Máničky zaraženě...
Zavedený bigbítový soubor totiž během jednoho roku odehraje mezi šedesátkou až stovkou vystoupení, v drtivé většině se jedná o klasické tancovačky, doba strávená na podiu v jednom takovém případě tak atakuje čtyři až pět hodin. Je třeba přičíst čas, který Máničky stráví stavěním a uklízením aparátu, neboť tým techniků, pokud vůbec je, je výrazně skromnější, než u zmíněných souborů. A prostým faktem zůstává, že Máničky bigbít neuživí, mají tedy takzvané občanské povolání, kam musí pravidelně docházet pro prostředky své obživy, často i o sobotách a nedělích, takže jdou na šichtu přímo z bigbítu.
„Jaká do háje únava?“ ptají se Máničky rozčileně...
I skládání nových písní probíhá u Mániček za pochodu, tedy ve volných chvílích mezi prací, bigbítem a rodinami. V podstatě ani není jasné, zda-li by Máničky byly schopny nějakou píseň sestrojit v klidu, v tvůrčí pauze, nejsou na podobné výdobytky zvyklé. Lze samozřejmě argumentovat, že umělecká hodnota bigbítového opusu nedosahuje kvalit songů pauzujících souborů, vězte ale, že jde většinou o stejné čtyři akordy.
„Jaká pauza?“ ptají se Máničky nevěřícně...
Bigbítová kapela si v podstatě pauzu dovolit nemůže, je i tak dostatečně sužována pauzami vynucenými např. z důvodů zranění nebo nemoci. Pokud by Máničky vyhlásili pauzu na cca půl roku, už po nich neštěkne pes ani v té nejzapadlejší Lhotě, celý kolotoč by zastavil a musel by se znovu pracně rozjíždět, což by Máničky patrně vzdaly, buď by pověsily nástroje na hřebík nebo se rozutekly do jiných souborů.
„Jaká pauza?“ ptají se Máničky nechápavě, neboť jim tento krok skutečně připadá nelogický. Ony bigbít milují, i přes všechny útrapy s ním spojenými bez něj nedokážou žít, nevidí proto důvod v tomto konání vyhlašovat umělé přestávky. Shodnou se tedy, že vyhlásit pauzu je ve fungujícím tělese nápad praštěný, aktéry tohoto kroku označí za primadony a hned následující víkend vyrazí na další tancovačku.

Nejdelší pauzou v chodu bigbítové kapely je patrně období prvních jarních měsíců, kdy se na většině vsí pořádají rozličné bály a o bigbítový soubor nikdo nestojí. Máničky tak čekají, až chuť sedláků hrát si na společenské události pomine a všechno se vrátí do obvyklých kolejí. Děje se tak zpravidla v březnu, to už se Máničkám kalendář opět zaplňuje a bigbít pomalu vytlačuje z kulturáků taneční orchestry pochybné kvality.

středa 5. října 2016

Máničky a zdraví (4.)


V dnešním povídání uzavřeme přehled neduhů, se kterými se Máničky na podiích potýkají. Zbývají zmínit dva, jeden nepříliš častý, jeden naopak velmi pravidelný. Jsou to:
6) Máničky a pooperační stavy
I Máničky patří mezi pouhé smrtelníky, čas od času se tedy některá z nich musí podrobit lékařskému zákroku ve větším rozsahu. Když Mánička podstoupí operaci, ihned po procitnutí z narkózy se snaží zjistit, jak dlouho bude trvat rekonvalescence, respektive za jak dlouho bude moci opět na podium. Tabulkový termín sdělený lékařem Máničku příliš neuspokojí, interně tedy vyhodnotí, že k zotavení bude stačit zhruba poloviční (nebo ještě výrazně kratší) doba. Teprve na podiu pak zjistí, že doktor nelhal – dosud nezacelené rány se při hraní nepříjemně ozývají, ty obzvláště odvážné Máničky začnou během preludování krvácet. Po čase Máničky tyto anabáze vydávají za veselé historky, během produkce je v nich ovšem malá dušička, neboť si uvědomí (jako vždycky pozdě), že svůj návrat k bigbítu patrně poněkud uspěchaly. Naštěstí většina podobných případů končí dobře, nic není třeba znovu látat nebo opětovně řezat... 
7) Máničky a hypochondrie
Sedmý bod pomyslného seznamu chorob a neduhů je bodem vrcholným, neboť snad v každé kapele nachází se alespoň jedna Mánička, která hypochondrií trpí. Žádná z těchto Mániček, stejně jako všichni ostatní hypochondři, tuto poruchu nepřizná, zato ale chrlí na své spoluhráčky přehršel různých diagnóz svých nemocí, obé je v tomto případě jaksi domnělé. Ostatní Máničky jsou tímto výčtem poměrně stresovány – za prvé je už z principu obtěžuje, za druhé v podstatě nikdy nepoznají, zda-li není dotyčné Máničce skutečně špatně, neboť zkazkami o bídě svého zdravotního stavu je častuje v podstatě nepřetržitě. Pokud pak sužuje dvě Máničky stejná zdravotní komplikace, je nasnadě, že Mánička hypochodrička má její daleko horší podobu, např. pokud jinou Máničku bolí zub, Mánička hypochondrička trpí rovnou zánětem trojklaného nervu. A tak se namožené svaly mění v infarkty, zadýchání v kolaps vlivem vysokého tlaku, naražené končetiny ve zlomeniny. Není divu, že se zhruba po desáté nepotvrzené smrtelné diagnóze změní obavy ostatních Mániček ve lhostejnost, popřípadě ironii. Pokud pak Mánička hypochonrička skutečně utrpí nějaký úraz nebo ji postihne závažná nemoc, místo pomoci dočká se pouze vtipů mířených na vlastní osobu a doporučení, ať vyhledá psychiatra. 

Možná je to pouze náhoda, ale v souborech, kde jsem působil, nebyla nutnost operace zase tak výjimečná, ať už se jednalo o kolena zdevastovaná sportem nebo zanícený žlučník. Každopádně, ani jedna z Mániček nedodržela lékařem stanovenou lhůtu na zhojení, já jsem jim v tomhle byl dost špatným příkladem – osmý den po operaci už zmíněného žlučníku jsem stál na podiu, ještě slušivě zašit. Trup jsem omotal několika vrstvami obvazů, celý se stáhl a moc se nehýbal, nějak to šlo, zábavku jsem odehrál (byl jsem samozřejmě zproštěn stěhování aparátu). Asi za tři dny proběhl při vyndávání stehů následující rozhovor:
Já: Kdy to můžu začít zatěžovat?
Lékař: Minimálně za měsíc. Co byste potřeboval dělat?
Já: Odehrát koncert.
Lékař: Kdy? 
Já: Minulou sobotu...