Máničky a nahrávání: 1. První pokusy

Jsou-li Máničky dostatečně vytrvalé a jejich soubor tak přežije všechny krize, nastřádají postupem času dostatek vlastních opusů, které na tancovačkách pravidelně obehrávají, některé z nich už publikum dokonce vyžaduje. Tak tedy začnou Máničky snít o zaznamenání svých písní na běžně dostupná a šiřitelná média. Tento krok vnímají jako jakousi definitivu, zvěčnění svých výtvorů, potvrzení toho, že všechna příkoří, kterými prošly, měla nějaký smysl.

Rozčarování přijde velmi brzy, to když Máničky zjistí, jakou investici by obnášela návštěva seriózního nahrávacího studia. Dají tedy hlavy dohromady, přečtou si dva články na internetu, stáhnou něco nelegálního softwaru a rozhodnou se – natočíme si desku samy a zadarmo. Nápad je to jistě odvážný, nutno ovšem poznamenat, že technici a inženýři v nahrávacích studiích nepožadují zmíněné částky pro nic za nic – nahrávání desky je proces poměrně složitý a časově náročný, na což, kromě jiného, Máničky záhy přijdou.

Ovládání nahrávacího počítače chopí se tedy Mánička technicky nejzdatnější, nejlépe ta, který záznamový software už alespoň jednou v chodu viděla, popřípadě přečetla o článek více než zbytek souboru. Kde chybí znalosti, nechybí nadšení, Máničky odhodlaně plní počítač novými a novými zvukovými daty páchajíc při tom snad všechny chyby, kterých se lze v tomto konání dopustit. Zatím ale stále podléhají klamnému pocitu, že všechno „jede jak má“ – pořízené stopy vydávají přibližně ten zvuk, který nahrávaná Mánička při záznamu vyluzovala, navíc je vždycky po ruce poučka „To opravíme při mixu“ (což je proces, kdy studiový zvukař všechny nahrané stopy smíchá do poslouchatelného a vyváženého celku, a také je to proces, který je jednou z nejsložitějších zvukařských disciplín).

Máničky se vesele plácají po zádech, vzájemně chválí své výkony a smějí se, jak celý nahrávací byznys obelstily. Všeobecná euforie vede k tomu, že nazpívat sbory přijdou i technici a bedňáci, kteří se falší svého projevu netají, ovšem po třech panácích i oni nabudou potřebného odhodlání.

Když jsou zaznamenány všechny nástroje a pěvecké party, vymyslí některá z Mániček ještě fór, který by mohl plánovanou desku otevírat nebo zavírat. Točí se tak ještě zvuky vylévané vody, opileckého blábolení, pískání, hýkání... Poté, co už ani jednu Máničku nenapadne nic, co by ještě mohl soubor zaznamenat, prohlásí Máničky nahrávání za uzavřené, mícháním materiálu pověří onu kolegyni, která s počítačem celou dobu pracovala, a odeberou se do nálevny, kde vše řádně oslaví. Zatím stále žijí v představě, že z počítače po smíchání nahraných zvuků vypadne CD „jako mají Kabáti“, po kterém se hned na první tancovačce zapráší.

Jako by to bylo včera, tak jasně vidím, jak jsme postavili do jedné plzeňské kanceláře počítač a během víkendu nahráli „desku“. Nutno podotknout, že před tím jsme už všichni ve studiu byli, právě proto jsme se rozhodli pro svépomocné řešení, nikoho z nás totiž nebavila kritika zvukaře a neustálé pokyny, jak a co máme dělat. Velmi brzy jsme pochopili, že měl pravdu, to už ale byla kancelářská nahrávka v oběhu.