Zatímco většina souboru
sedí v nálevně, kde oslavuje úspěšné dokončení nahrávání, úzká skupina za
nahrávku odpovědných Mániček (zpravidla jedna nebo dvě) sedí nešťastně u
počítače a snaží se ovládnout nepřeberné množství funkcí nahrávacího softwaru.
Marně...
Teprve teď se totiž
v naprosté nahotě ukáže, že zaznamenat všechny zvuky bylo věcí jednou,
ovšem sesadit je v nějaký vyvážený a dobře hrající celek je věcí zcela
jinou. Máničky pověřené mixem nahrávky tak nešťastně otevírají jeden plug-in
(což je další část softwaru pracující v prostředí nahrávacího programu) za
druhým, namátkou kroutí všemi těmi kolečky a posuvníky, aniž by alespoň trochu
tušily, co který ovládací prvek dělá. Páchají tak jednu chybu za druhou, což
zjistí teprve po několika letech a pouze za předpokladu, že ve snaze ovládnout
nahrávací techniku vytrvají. Zatím tomu tak samozřejmě není, Máničky tedy
v potu tváře vyprodukují něco, čemu sice říkají mix, ovšem nahrávkám,
které jsou zvyklé poslouchat, se tento tvar nepřibližuje ani vzdáleně. Další a
další pokusy s ovládacími prvky softwaru vedou ovšem spíš ke zhoršení už
nijak oslnivého výsledku, proto Máničky prohlásí mix za hotový a s obavami
sezvou zbytek souboru k posouzení jejich díla.
Hned záhy se ukáže, že
obavy nebyly zcela liché – Máničky, které se míchání neúčastnily, mají o
výsledné podobě nahrávky jisté představy (nabyté samozřejmě poslechem
nejnovějších studiových počinů první ligy), které se s výsledkem dosti
rozcházejí. Zklamání je všeobecné, nastává tedy fáze, kdy začne i zbytek
Mániček do mixu lidově řečeno kafrat. Znovu se tak otevírají všechny softwarové
moduly záznamového programu, znovu se kroutí všemi kolečky, aniž by někdo
tušil, k čemu slouží, znovu se tahá za všechny šavle mixážního pultu.
Výsledkem je nahrávka, která je o něco jiná, než byla původní verze. Nelze
ovšem říct, že je lepší, nasnadě je spíše sousloví jinak zmršená...
Po několika dalších kolech
rádoby zasvěcených debat se Máničky kolektivně rozhodnou, že už nahrávce
věnovaly veškerou péči (což je samozřejmě nesmysl) a že je čas vypustit dílo do
světa. Přichází tedy chvíle manufaktury – jedna Mánička vypaluje CD, druhá
tiskne obaly, třetí je řeže a skládá, čtvrtá všechny zmíněné prvky kompletuje.
Štůsek hotových cédéček utěšeně roste, Máničky tedy nelení a domluví křest
jejich nového dítka. A i když pořízený záznam nedosahuje zcela kvalit, ve které
Máničky doufaly, stále jsou přesvědčené, že se po nové desce hned na první
zábavě zapráší.
Za první desku, kterou jsme
doma na koleně smíchali a vypálili, se dneska upřímně stydím – ne co se týče
materiálu, jsou tam koneckonců songy, které kapela obehrává dodnes, zvuk je
ovšem více než příšerný. Možná že jsme tenkrát tušili, že existuje jakési
stereo, na nahrávce jsme ho ovšem nasimulovat nedokázali, ta hraje v monu,
čímž jsme se vrátili o několik desítek let zpátky... A to byl jen začátek.
Teprve s dalšími deskami, které jsme točili v profesionálních
studiích, jsme kousek po kousku skládali mozaiku všech nasekaných chyb a
alespoň trochu pronikli do procesu nahrávání.
Žádné komentáře:
Okomentovat