Máničky a pauzy

Velmi aktuálním jevem u mnoha kapel zejména z ligy první (děje se tak ovšem i v soutěžích pralesních) je vyhlášení pauzy, tedy určitého období, kdy se kapela stává neaktivní. Většina těchto těles zdůvodňuje tento krok únavou, potřebou načerpat síly, popřípadě nutkáním tvořit nový materiál. Často se jedná o kapely, jejichž koncert trvá přibližně půldruhé hodiny a kterým podium postaví a připraví tým zkušených techniků, notabene je hraní nezřídka jejich obživou.

„Jaká únava?“ ptají se Máničky zaraženě...

Zavedený bigbítový soubor totiž během jednoho roku odehraje mezi šedesátkou až stovkou vystoupení, v drtivé většině se jedná o klasické tancovačky, doba strávená na podiu v jednom takovém případě tak atakuje čtyři až pět hodin. Je třeba přičíst čas, který Máničky stráví stavěním a uklízením aparátu, neboť tým techniků, pokud vůbec je, je výrazně skromnější, než u zmíněných souborů. A prostým faktem zůstává, že Máničky bigbít neuživí, mají tedy takzvané občanské povolání, kam musí pravidelně docházet pro prostředky své obživy, často i o sobotách a nedělích, takže jdou na šichtu přímo z bigbítu.

„Jaká do háje únava?“ ptají se Máničky rozčileně...

I skládání nových písní probíhá u Mániček za pochodu, tedy ve volných chvílích mezi prací, bigbítem a rodinami. V podstatě ani není jasné, zda-li by Máničky byly schopny nějakou píseň sestrojit v klidu, v tvůrčí pauze, nejsou na podobné výdobytky zvyklé. Lze samozřejmě argumentovat, že umělecká hodnota bigbítového opusu nedosahuje kvalit songů pauzujících souborů, vězte ale, že jde většinou o stejné čtyři akordy.

„Jaká pauza?“ ptají se Máničky nevěřícně...

Bigbítová kapela si v podstatě pauzu dovolit nemůže, je i tak dostatečně sužována pauzami vynucenými např. z důvodů zranění nebo nemoci. Pokud by Máničky vyhlásili pauzu na cca půl roku, už po nich neštěkne pes ani v té nejzapadlejší Lhotě, celý kolotoč by zastavil a musel by se znovu pracně rozjíždět, což by Máničky patrně vzdaly, buď by pověsily nástroje na hřebík nebo se rozutekly do jiných souborů.

„Jaká pauza?“ ptají se Máničky nechápavě, neboť jim tento krok skutečně připadá nelogický. Ony bigbít milují, i přes všechny útrapy s ním spojenými bez něj nedokážou žít, nevidí proto důvod v tomto konání vyhlašovat umělé přestávky. Shodnou se tedy, že vyhlásit pauzu je ve fungujícím tělese nápad praštěný, aktéry tohoto kroku označí za primadony a hned následující víkend vyrazí na další tancovačku.

Nejdelší pauzou v chodu bigbítové kapely je patrně období prvních jarních měsíců, kdy se na většině vsí pořádají rozličné bály a o bigbítový soubor nikdo nestojí. Máničky tak čekají, až chuť sedláků hrát si na společenské události pomine a všechno se vrátí do obvyklých kolejí. Děje se tak zpravidla v březnu, to už se Máničkám kalendář opět zaplňuje a bigbít pomalu vytlačuje z kulturáků taneční orchestry pochybné kvality.