středa 16. listopadu 2016

Máničky a nahrávání: 5. Výběr studia


Ať už Máničky seženou peníze na první pořádnou desku jakkoli (viz. minulé povídání), po zkompletování finančních prostředků je čeká asi nejpříjemnější část celé anabáze, výběr studia, kam se posléze odeberou zvěčnit své sny.
Máničky tedy několik dní horečně prozkoumávají internet, vypisují si poznámky k nalezeným studiím, porovnávají parametry jejich vybavení (aniž by uvedenému alespoň trochu rozuměly) a poslouchají ukázky, kterými se studia na svých webech prezentují. Stejně pečlivě kontrolují i seznam interpretů, jejichž desku to či ono studio natáčelo, a porovnávají i tyto nahrávky. Po zodpovědné přípravě se Máničky sejdou ve své oblíbené restauraci, kde vše výše zmíněné patřičně prodiskutují, načež vyberou dvě nebo tři studia, do kterých zavolají a domluví si schůzku.
I když mají zvukaři ve studiích ke schůzkám různý přístup (někteří předvedou Máničkám vybavení studia, někteří s nimi pouze poklábosí, neboť je jim jasné, že Máničky všem těm přístrojům stejně nerozumí), každá návštěva probíhá obdobně – rozjařené Máničky vtrhnou do studia, seznámí se ze zvukařem a nadšeně mu vylíčí, jak je jejich kapela de facto nejlepší kapelou na světě.
„A co bubeník, hraje s clickem?“ zeptá se zvukař opatrně.
„Jasně,“ odbudou ho Máničky a dál prezentují svoji velikost.
„Vážně hraje bubeník s clickem?“ zeptá se po čtvrthodině chvástání zvukař znovu.
„Jo, i na kšeftech.“
Po další chvíli, kdy Máničky líčí, co všechno natočí a jak se to vlastně smíchá, položí zvukař další otázku: „A ty písničky, ty už hrajete na zábavách?“
„Některý jo, některý ne. Každopádně zkoušíme každej tejden,“ holedbají se Máničky, i když mírně znejistí, neboť jsou si vědomy ne zrovna pravidelné frekvence zkoušek.
Celý rozhovor trvá zhruba půl hodiny až hodinu, poté Máničky slíbí, že se ozvou a vyrazí svoji show předvést do dalšího studia. Zvukaře zanechají v dosud blažené nevědomosti, samy si pak odvezou dojmy spíše vizuální.
Když Máničky objedou všechna vytipovaná studia, opět zakotví v oblíbené nálevně a učiní rozhodnutí, které ihned zavolají do studia, neboť očekávají, že zvukař bude skákat radostí. Neskáče. Pouze potvrdí předjednaný termín a znovu klade Máničkám na srdce, aby všechen materiál pečlivě nazkoušely a aby se jejich kolegyně za bicí soupravou vážně soustředila na click (nebo metronom, chcete-li).
Máničky tedy ještě v restauraci vyhotoví plán zkoušek. Tento v podstatě i dodrží, čím více se však blíží termín nástupu do studia, tím více písní na zkouškách skřípe. Na poslední zkoušce před odjezdem nasekají Máničky dost podstatné chyby zhruba v polovině písní, vzájemně se ale uklidní možnostmi vyspělé techniky, sbalí fidlátka a vyrazí do studia.

Každá kapela to má samozřejmě jinak, ta naše si vyměřila před prvním studiovým počinem dva měsíce na zkoušení. Jednotýdenní frekvence byla brzy nahrazena dvěma zkouškami, ke konci tohoto období už třemi. I tak jsme vyrazili nahrávat v podstatě nepřipraveni... Stejně pozdě jsme si uvědomili i podstatu druhé zvukařovy otázky – i když jsme s clickem (metronomem) skutečně hráli i na zábavách, kde jsme ho měli za kamaráda a držitele tempa, ve studiu se tak nějak otočil proti nám, stal se nepřítelem číslo jedna, pronásledoval nás na každém kroku a postupem času se proťukal i do našich nijak příjemných snů...

Žádné komentáře:

Okomentovat