Ať už Máničky seženou
peníze na první pořádnou desku jakkoli (viz. minulé povídání), po zkompletování
finančních prostředků je čeká asi nejpříjemnější část celé anabáze, výběr
studia, kam se posléze odeberou zvěčnit své sny.
Máničky tedy několik dní
horečně prozkoumávají internet, vypisují si poznámky k nalezeným studiím,
porovnávají parametry jejich vybavení (aniž by uvedenému alespoň trochu
rozuměly) a poslouchají ukázky, kterými se studia na svých webech prezentují. Stejně
pečlivě kontrolují i seznam interpretů, jejichž desku to či ono studio
natáčelo, a porovnávají i tyto nahrávky. Po zodpovědné přípravě se Máničky
sejdou ve své oblíbené restauraci, kde vše výše zmíněné patřičně prodiskutují,
načež vyberou dvě nebo tři studia, do kterých zavolají a domluví si schůzku.
I když mají zvukaři ve
studiích ke schůzkám různý přístup (někteří předvedou Máničkám vybavení studia,
někteří s nimi pouze poklábosí, neboť je jim jasné, že Máničky všem těm
přístrojům stejně nerozumí), každá návštěva probíhá obdobně – rozjařené Máničky
vtrhnou do studia, seznámí se ze zvukařem a nadšeně mu vylíčí, jak je jejich
kapela de facto nejlepší kapelou na světě.
„A co bubeník, hraje
s clickem?“ zeptá se zvukař opatrně.
„Jasně,“ odbudou ho Máničky
a dál prezentují svoji velikost.
„Vážně hraje bubeník
s clickem?“ zeptá se po čtvrthodině chvástání zvukař znovu.
„Jo, i na kšeftech.“
Po další chvíli, kdy
Máničky líčí, co všechno natočí a jak se to vlastně smíchá, položí zvukař další
otázku: „A ty písničky, ty už hrajete na zábavách?“
„Některý jo, některý ne.
Každopádně zkoušíme každej tejden,“ holedbají se Máničky, i když mírně
znejistí, neboť jsou si vědomy ne zrovna pravidelné frekvence zkoušek.
Celý rozhovor trvá zhruba
půl hodiny až hodinu, poté Máničky slíbí, že se ozvou a vyrazí svoji show
předvést do dalšího studia. Zvukaře zanechají v dosud blažené nevědomosti,
samy si pak odvezou dojmy spíše vizuální.
Když Máničky objedou
všechna vytipovaná studia, opět zakotví v oblíbené nálevně a učiní rozhodnutí,
které ihned zavolají do studia, neboť očekávají, že zvukař bude skákat radostí.
Neskáče. Pouze potvrdí předjednaný termín a znovu klade Máničkám na srdce, aby
všechen materiál pečlivě nazkoušely a aby se jejich kolegyně za bicí soupravou
vážně soustředila na click (nebo metronom, chcete-li).
Máničky tedy ještě
v restauraci vyhotoví plán zkoušek. Tento v podstatě i dodrží, čím
více se však blíží termín nástupu do studia, tím více písní na zkouškách
skřípe. Na poslední zkoušce před odjezdem nasekají Máničky dost podstatné chyby
zhruba v polovině písní, vzájemně se ale uklidní možnostmi vyspělé
techniky, sbalí fidlátka a vyrazí do studia.
Žádné komentáře:
Okomentovat