Když se studiový zvukař
Máničkám ozve, že už má tedy „ty škopky narovnaný“ a že je možno pokračovat
v započatém díle, nechuť Mániček k dalšímu nahrávání dosahuje
kritického bodu. I tak se ale seberou a znovu vyrazí do studia, tentokrát jde o
Máničky hrající na strunné nástroje, tedy basistky a kytaristky.
Pořadí, ve kterém se
strunné (v literatuře někdy též označované jako drnkací) nástroje natáčejí,
není důležité, problémy, které to s sebou přináší, jsou totiž u všech
stejné. První věc, kterou Máničkám zvukař vytkne, jsou struny na jejich
nástrojích – buď jsou moc nové, nebo moc staré, vždycky jsou špatně natažené.
V podstatě asi neexistuje struna, která by pro zvukaře byla v ideální
kondici. Když spor o struny konečně utichne a na řadu přijde první pokusná
stopa, okamžitě se projeví i další problém – nástroj, ať už kytara nebo
baskytara, neladí. Zvukař peskuje Máničky, že si měly dát nástroje seřídit a
naladit, ty se brání, že tak učinily, načež zvukař označí pracovníky kytarového
servisu za idioty, vytáhne sadu šroubováků a místo nahrávání se zhruba hodinu
štelují oktávy. Drobet to pomůže, ne však úplně, což zvukař shrne
konstatováním, že takhle levné nástroje stejně nikdy ladit nebudou (pohybujeme
se v relacích desítek tisíc...). Konečně se začne točit.
Máničky kytaristky a
basistky, které po studiovém vystoupení kolegyně bubenice doma až do úmoru
dřely a cítí se na nahrávání připraveny, vyvede z omylu hned první píseň.
Za prvé se dostaví už známý nepřítel metronom, za druhé zaznamenané stopy
odhalí všechny pískance, lupance a drhnutí, které způsobuje špatná technika hry
a které živé podání na zábavách maskuje. Máničky najednou neví, jak vlastně
mají do kytary uhodit, aby tato vydávala pouze požadovaný tón prost jakýchkoli
doprovodných ševelů. A tak se opakuje, stříhá, opakuje, stříhá a znovu opakuje
a znovu stříhá. Nahrané stopy vypadají po zásazích zvukaře na monitoru počítače
jako slepenec mnoha malinkých úseků. Netřeba podotýkat, že časový plán, už
poměrně zdevastovaný záznamem bicích, nabude dalších trhlin.
Když se tedy konečně
doberou kytaristky a basistky výsledku, který zvukař schválí, doprovázeje to
zkazkami o potřebě doladění a srovnání pořízených záznamů, je do akce povolána
Mánička zpěvačka. Tato nastoupí do studia celkem sebevědomě, i ona je ovšem
záhy konfrontována s nedostatky svého projevu – dle zvukaře šišlá a
polovině textů není rozumět, o intonaci se prý raději ani nezmiňuje. I Mánička
zpěvačka tedy zažije v nahrávací místnosti perné chvíle, sama často
zmatena tím, že zvukař označuje její přednes jako falešný, přičemž ona si je
celkem jista, že takhle to má být.
Jako poslední přichází na
řadu sborové zpěvy, používané většinou v refrénech. K pořízení této
části záznamu se sice nahrnou Máničky skoro všechny, po několika pokusech jich
ale zvukař zhruba polovinu z procesu vyloučí. Ty, které prošly
kvalifikačním sítem, se nejdříve pokusí nazpívat sbor spolu, což je opět po
několika pokusech zvukařem vetováno, neboť to pokaždé některá z Mániček pokazí.
A tak se zpívá každý sborový hlas samostatně. Zvukař je zklamán nejen úrovní
pěveckých dovedností, příliš ho nepřesvědčí ani aranžmá, které ve sborových
zpěvech Máničky zvolily, poslední zbytky energie tedy věnuje stavění hlasových
linek do refrénů, aby záhy zjistil, že je Máničky nejsou schopny interpretovat.
V této chvíli se dá
brát nahrávání jako uzavřené, tedy alespoň pro Máničky. Zvukař je
s bolavou hlavou vykáže ze studia, slíbí jim, že se ozve, až bude mít
hotový mix natočených písní. Máničky opět trochu procitnou z letargie,
neboť si uvědomí, že ono trápení s nahráváním spojené pro ně končí a
štafetu přebírá výhradně zvukař.
Žádné komentáře:
Okomentovat