Máničky a konce

Ačkoli jsem v průběhu povídání o Máničkách mnohokrát zmiňoval, v různých podobách, závislost Mániček na bigbítu a jejich posedlost jeho vytvářením, občas se na to i podobně zapálená individua prostě vykašlou a skončí.

Ano, i bigbítové kapely se rozpadají. Celý proces vzniká buď odchodem některé z Mániček, kterou se nepodaří nahradit (jelikož jiné Máničky v souboru hrát nechtějí a nebo hrát neumí), nebo se soubor rozpustí jaksi kompletně. Může to být vinou únavy, může za tím stát nechuť neustále se handrkovat o mizerné honoráře se ziskuchtivými Máničkami, může na to mít vliv tvůrčí krize, vztahová krize, jakákoli jiná krize... Důvodů může být mnoho.

Některé Máničky nesou tento fakt poměrně lehce, pověsí svůj nástroj na pomyslný hřebík a občas dají na večírku k dobru nějakou historku ze svého bigbítového období.

Druhá skupina Mániček se s rozpadem souboru smiřuje velmi těžce. Nejdříve se samozřejmě snaží soubor zachránit, pokud to však již nelze učinit, hledají tyto Máničky další útočiště pro svoji bigbítovou duši. Často se tak dostanou z poměrně zavedeného souboru opět na začátek, kdy musí projít všemi martýrii popsanými v tomto seriálu. I s tímhle se Máničky smiřují těžce...

Pokud dlí Máničky v nečinnosti, tedy v té bigbítové, začínají je po čase „svrbět“ prsty. Možná i proto se tolik kapel po letech vrací zpátky na scénu – není to kalkul, je to prostě bigbítová závislost. Kdo se totiž jednou stane Máničkou, je Máničkou už navěky.

Trochu symbolicky ukončím povídáním o koncích s bigbítem i tenhle blog. Máničky začaly vycházet 2. března 2016, s tím dnešním včetně to vydalo na 55 článků (plus dvě zkazky o blogu) a pouze dvakrát se stalo, že daný týden nové povídání nevyšlo. Vzniklo také 14 papírových postaviček, které pak pózovaly na doprovodných fotografiích.

Mám pocit, že jsem zmínil všechna zásadní i podružná témata, která s bigbítovými tancovačkami nějak souvisí. Nechci se opakovat nebo další látku vytvářet uměle, proto tedy již další Máničky nebudou.

Několikrát jsem byl tázán, na kolik je tohle povídání pravda. Dalo by se to samozřejmě odbýt heslem v záhlaví blogu „Nic není pravda, všechno se skutečně stalo“, vězte ale, že pravdy je v celém seriálu možná víc, než se na první přečtení zdá. Jistě, je servírována s určitou nadsázkou, což ale na pomyslném „jádru pudla“ nic nemění.

Děkuji všem pravidelným i příležitostným čtenářům. Doufám, že Vás Máničky bavily stejně jako mne, koneckonců se k nim můžete i nadále vracet na této adrese. A možná z nich jednou udělám knížku. A možná taky ne... Každopádně, byl to hezký rok.

Jako každý grafoman mám samozřejmě v hlavě několik dalších projektů, dalších věcí, o kterých chci psát. Až tedy některý z těchto projektů spustím (pokud vůbec), dám sem na Máničky odkaz, třeba Vás pobaví nebo zaujme i psaní příští.

Mějte se, Máničky se uklánějí a míří na další štaci...

Máničky a sport

Ačkoli se i mezi Máničkami najdou sportovní fanatici, kteří různá odvětví této kratochvíle sledují nebo provozují, většina Mániček považuje sport za cosi zdraví škodlivého (což může být do určité míry pravda) nebo dokonce zvráceného, neví o něm zhola nic a informacemi z tohoto oboru pohrdá.

Mánička fanynka to má v řadách souboru složeného z podobných diletantů těžké. Ráda by s někým rozebrala zápas jara mezi Slavií a Viktorkou, ráda by si zanadávala na sudího nebo přednesla svoji představu ideální sestavy pro utkání, ovšem při pokusu o komunikaci na toto téma shledává se s nepochopením a dotazy typu „co je to Slavia?“

Nejen, že většina Mániček nesleduje žádnou pravidelnou sportovní soutěž, ony zcela ignorují i události významné, jako je mistrovství světa nebo olympijské hry. Zatímco tedy naši hokejisti bojují se Švédem o postup do semifinále a ulice jsou plné aut s českými vlaječkami, Mánička diletantka si myslí, že snad začala revoluce nebo se vrací třicetiletá vojna.

Máničky, které občas odhodí seprané džíny a obléknou dres, aby ztužily organismus a vyplavily trochu adrenalinu, jsou pak svými kolegyněmi považovány za trhlé, neboť tyto nedokážou pochopit, proč někdo dobrovolně běhá a skáče. A strží-li některá z Mániček při sportu nějaké zranění, přijde zákonitě otázka „a proč jsi to vůbec dělala?“

Většina Mániček nesportuje. A nebo považuje za sport činnosti, které se dají vyvíjet v oblíbené nálevně při popíjení truňku, tedy karty, šipky a kulečník, ty otrlejší pak i skořápky a krabičky. Kdyby věděly, že i v šipkách se koná mistrovství světa, možná by svá oblíbená házedla s odporem vrátily...

Na jedné z letních štací jsem přirovnal zarostlého bubeníka k Joe Thortonovi ze San Jose Sharks. Musel jsem pak obšírně vysvětlovat, že San Jose Sharks není metalová kapela plná vousáčů, nýbrž hokejový mančaft z Ameriky...

Máničky a rozhovory

I když Máničky rozhodně nepatří mezi celebrity a bulvární periodika se o ně tedy nezajímají, občas se přece jen najde redaktor nějakého lokálního plátku, který se rozhodne udělat s bigbítovou kapelou rozhovor.

Když některá z Mániček s touto novinou přijde na zkoušku nebo kšeft, ukáže se v naprosté nahotě, jak je na tom ta která Mánička s velikostí ega – zatímco některé Máničky tato možnost prezentace nechává zcela chladnými, druhá skupina začne vést zákulisní boj o to, kdo se rozhovoru zúčastní. Je nasnadě, že redaktor nemíní nechat vykřikovat všech pět Mániček najednou, účast na rozhovoru tedy nabídne maximálně dvěma, které se mají stát mluvčími souboru.

Jedná-li se o rozhovor pro noviny nebo časopis, existuje cesta nejmenšího odporu, kdy je tento veden prostřednictvím e-mailu, popřípadě se pisatel sejde s Máničkami někde u kávy a všechno dají v klidu dohromady. Oba tyto způsoby dávají Máničkám poměrně široký manipulační prostor a dostatek času formulovat věty tak, aby po zveřejnění odpovědí nevypadaly jako trubky. V takto vedeném rozhovoru lze také celkem bez problémů krotit egoističtější členky kapely.

Daleko větší legrace nastane, když se Máničky vydají spáchat rozhovor do rádia. I v tomhle případě se jedná většinou o lokální stanici s minimem posluchačů, výjimky pouze potvrzují pravidlo. I tak je ovšem tato cesta daleko nebezpečnější, zvláště je-li coby reprezentantka souboru vybrána Mánička s egem nabubřelým domnělou slávou. Takový rozhovor pak může napáchat daleko více škody než užitku.

Pomyslnou třešničkou na dortu jsou pak rozhovory v televizi. Jedná se zpravidla o regionální vysílání, vstup Mániček je zařazen buď brzy ráno nebo pozdě v noci. I když jde o záležitost, která se předtáčí, není mnoho příležitostí do pořízeného záznamu vstupovat. A tak si Máničky bláhově myslí, že při rozhovoru působily skromně a kultivovaně, z čehož je vyvede až odvysílaný záznam – Máničky se cítí trapně a pár známých, kteří rozhovor slyšeli, dává ještě několik měsíců k dobru všechny toporné a nepovedené perly.

Všechny rozhovory jsou ve své podstatě stejné – redaktor si pustí dvě tři písničky z posledního cédéčka, načež se pro něj neznámé kapely vyptá na okolnosti natáčení, aktuální sestavu, nejbližší koncert a plány do budoucna. Máničky blekotají o příštím vystoupení v Dolní Lhotě a tvorbě materiálu na další album. Redaktor jim popřeje hodně štěstí, pustí nějaký flák i do éteru a je hotovo.

Je diskutabilní, zda-li mají zábavové kapely v podobných rozhovorech vůbec co říct – že budou i další sobotu v Hrádku u čehokoli do blba drhnout Kabáty? Že se vrátí domů s kuropěním a celou neděli budou vyspávat na zábavě pořízenou opici? Tyhle zkazky buď všichni znají, nebo nikoho nezajímají. A tak by se možná měly Máničky rozhovorům vyhnout a soustředit se na to, aby ty Kabáty zahrály tak, aby to Kabáty alespoň připomínalo...

Když jsme s rock and rollovou kapelou vymysleli výroční vzpomínkový koncert, přislíbil nám jako host účast Viktor Sodoma, jeden z průkopníků rock and rollu v Čechách. Viktor přijel na zkoušku a ještě než jsme to „sjeli“ (což byla v jeho případě formalita, neboť měl všechny songy vážně pod kůží), vyrazili jsme udělat o celé události rozhovor do Českého rozhlasu. Vysílalo se to živě, čili nás zavedli do studia, posadili a jelo se. Docela se to povedlo, padlo pár vyvedených vtipů, všichni jsme působili celkem přirozeně. Bohužel se ukázalo, že Český rozhlas ve tři hodiny odpoledne neposlouchá nikdo, tedy kromě zbývajících spoluhráčů, kteří ho mezitím naladili ve zkušebně...