středa 1. března 2017

Máničky a rozhovory


I když Máničky rozhodně nepatří mezi celebrity a bulvární periodika se o ně tedy nezajímají, občas se přece jen najde redaktor nějakého lokálního plátku, který se rozhodne udělat s bigbítovou kapelou rozhovor.
Když některá z Mániček s touto novinou přijde na zkoušku nebo kšeft, ukáže se v naprosté nahotě, jak je na tom ta která Mánička s velikostí ega – zatímco některé Máničky tato možnost prezentace nechává zcela chladnými, druhá skupina začne vést zákulisní boj o to, kdo se rozhovoru zúčastní. Je nasnadě, že redaktor nemíní nechat vykřikovat všech pět Mániček najednou, účast na rozhovoru tedy nabídne maximálně dvěma, které se mají stát mluvčími souboru.
Jedná-li se o rozhovor pro noviny nebo časopis, existuje cesta nejmenšího odporu, kdy je tento veden prostřednictvím e-mailu, popřípadě se pisatel sejde s Máničkami někde u kávy a všechno dají v klidu dohromady. Oba tyto způsoby dávají Máničkám poměrně široký manipulační prostor a dostatek času formulovat věty tak, aby po zveřejnění odpovědí nevypadaly jako trubky. V takto vedeném rozhovoru lze také celkem bez problémů krotit egoističtější členky kapely.
Daleko větší legrace nastane, když se Máničky vydají spáchat rozhovor do rádia. I v tomhle případě se jedná většinou o lokální stanici s minimem posluchačů, výjimky pouze potvrzují pravidlo. I tak je ovšem tato cesta daleko nebezpečnější, zvláště je-li coby reprezentantka souboru vybrána Mánička s egem nabubřelým domnělou slávou. Takový rozhovor pak může napáchat daleko více škody než užitku.
Pomyslnou třešničkou na dortu jsou pak rozhovory v televizi. Jedná se zpravidla o regionální vysílání, vstup Mániček je zařazen buď brzy ráno nebo pozdě v noci. I když jde o záležitost, která se předtáčí, není mnoho příležitostí do pořízeného záznamu vstupovat. A tak si Máničky bláhově myslí, že při rozhovoru působily skromně a kultivovaně, z čehož je vyvede až odvysílaný záznam – Máničky se cítí trapně a pár známých, kteří rozhovor slyšeli, dává ještě několik měsíců k dobru všechny toporné a nepovedené perly.
Všechny rozhovory jsou ve své podstatě stejné – redaktor si pustí dvě tři písničky z posledního cédéčka, načež se pro něj neznámé kapely vyptá na okolnosti natáčení, aktuální sestavu, nejbližší koncert a plány do budoucna. Máničky blekotají o příštím vystoupení v Dolní Lhotě a tvorbě materiálu na další album. Redaktor jim popřeje hodně štěstí, pustí nějaký flák i do éteru a je hotovo.
Je diskutabilní, zda-li mají zábavové kapely v podobných rozhovorech vůbec co říct – že budou i další sobotu v Hrádku u čehokoli do blba drhnout Kabáty? Že se vrátí domů s kuropěním a celou neděli budou vyspávat na zábavě pořízenou opici? Tyhle zkazky buď všichni znají, nebo nikoho nezajímají. A tak by se možná měly Máničky rozhovorům vyhnout a soustředit se na to, aby ty Kabáty zahrály tak, aby to Kabáty alespoň připomínalo...

Když jsme s rock and rollovou kapelou vymysleli výroční vzpomínkový koncert, přislíbil nám jako host účast Viktor Sodoma, jeden z průkopníků rock and rollu v Čechách. Viktor přijel na zkoušku a ještě než jsme to „sjeli“ (což byla v jeho případě formalita, neboť měl všechny songy vážně pod kůží), vyrazili jsme udělat o celé události rozhovor do Českého rozhlasu. Vysílalo se to živě, čili nás zavedli do studia, posadili a jelo se. Docela se to povedlo, padlo pár vyvedených vtipů, všichni jsme působili celkem přirozeně. Bohužel se ukázalo, že Český rozhlas ve tři hodiny odpoledne neposlouchá nikdo, tedy kromě zbývajících spoluhráčů, kteří ho mezitím naladili ve zkušebně... 

Žádné komentáře:

Okomentovat